Podzemní továrna Richard 1 a její tajemství, skrývané Němci, Rusy a i "slavnou" českou StB

( Převzato z  www.rutus.cz / Autor: Zdeněk Moltaš )

Volné vyprávění o „tajemství“ Němců nebo i tak trochu Čechů?

Malý nezajímavý vápencový lom nad Litoměřicemi, který už za Františka Josefa II. dodával vápenec okolním malým cementárnám. Ležel v hezkém údolí, kde se vyskytoval obnažený vápenec. Postupem času se muselo začít těžit v podzemí,  ale to již doly Richard 1, Richard 2. a Richard 3. dodávaly vápenec pro okoní vápenky a stavební firmy. Doposud žádné tajemství, ani žádní vězni, jen zaměstnaní Němci z okolí Litoměřic, protože v Litoměřicích bylo do května 1945 asi 90 % německy mluvícího obyvatelstva, tedy 90 % Němců a 10 % Čechů.

V červnu 1944 dorazil do starých rakousko-uherských kasáren v Leitmeritz transport, který vyslal koncentrační tábor Mathausen. Nikdo netušil proč se tam objevila skupina 200 vězňů s SS dozorci. Tuto skupinu, viz dobové fotografie, vede německý důstojník Handle. Jména těchto německých inženýrů se nikdy StB i přes veškerou snahu nepodařilo zjistit, ale je předpoklad, že jeden z nich prý používal jméno ing Volk, jak se se nám podařilo zjistit. Ten dle svědků měl údajně po válce odjet do Ruska i s výbavou domku. Dobrovolně a bez známek donucení... Nabízí se zde myšlenka, že nebyl násilím deportován, ale odjížděl s celou rodinou a bez viditelné nechuti. Zda to byl agent nebo šlo o dobrovolné stěhování se již nikomu nepodaří zjistit. Ovšem tato „myšlenka“ o tajemném inženýrovi se zdá jako pohádka. Ještě se k němu vrátíme později.

Tato skupina měla být jakýsi předvoj stavebních (snad) inženýrů. Strážní jednotka SS měla na starost první skupinu vězňů, která měla za úkol vybudovat základy pracovního tábora pro vězně z koncentračních táborů Flössenburg. Ve dnech 9.8 a 15.11 1944 dorazily další doplňující skupiny vězňů a dozorců z KT Flössenburg. 

Nikdo z okolí netušil, že lom Richard se má změnit na tajnou podzemní továrnu. V dokladech plánech jsou údaje o plánovaném nasazení cca. 2000 vězňů pro každou směnu! Postupem času vězni začali pracovat v podzemí ve směnách po 12 hodinách. Koncentrační tábor (dále jen KT) Leitmeritz se stal pobočkou KT Flössenbürg. Se vším všudy, včetně SS dozorců, psů a režimu.

Nadále se tento tábor v německých dokumentech označuje dle toho, o jakou jednotku šlo, takže, zda o jednotku komanda, pracovní tábor nebo velitelství, jako :

Aussenkommando Leitmeritz , Arbeitslager Leitmeritz , SS Fürungsstab B5.


Jména jako Handle, Volk patřila technikům, ale je známo i jméno jednoho dozorce, Helmut Klier (uvězněný po válce jako válečný zločinec), jsou známa, ale nic nám dnes nic nebudou říkat ve spojitosti s tajemstvím dolu Richard. Nikdy nebyl ovšem vyslýchán v souvislosti s jeho působením v KT Leitmeritz.

V prosinci 1944 dorazily do Richardu první obráběcí stroje, připravené pro firmu Auto – Union, která měla v podzemí vybudovánu největší výrobní plochu. Začaly se zde vyrábět a zpracovávat klíčové součásti motorů pro pancéřová vozidla. Pro tuto společnost byl adaptován prostor dolu Richard I. . Byl to největší důlní komplex pod planinou zvanou Bídnice, dříve patřící společnosti A.G.Kalk und Ziegelwerke. (po  válce vojenský prostor) a několika dalším firmám.

V dalším dole (oba byly spojeny), nacházejícím se opodál a označovaným jako Richard II., se za naprostého utajení připravovala výroba společností Osram a Philips, což byly firmy vyrábějící pro armádu vysílačky i vojenské elektronické přístroje. Zde se podle doposud nepotvrzených informací mělo vyrábět elektrické vybavení a jiné  součásti V2 a součásti dalších tajných projektů III.říše, což potvrzuje ně kolik snímků, kde je v podzemí dolu Richardu II vyfocen konstruktér raket Werner von Braun, tyto fotografie byly objeveny teprve v roce 2009 v archivu památníku Terezín. Ještě se k nalezeným fotografiím vrátíme.

Opět tajemný inženýr. Podivný a tajemná postava, prý se jménem ing Volk údajně nosil z továrny stříbrné součástky, z továrny, kde se prokazatelně vyráběly díly motorů a převodovek pro tanky. Pokud si uvědomíme, že Němec by toto neudělal, protože Němec má zákaz a přes  něj nejde, tak je to divné a obzvláště divné je, odkud je známo, jakou to mělo barvu? Další věcí je, proč to ukazoval z někomu Čechů aby se tato informace dochovala. Všichni Němci byli po válce odsunuti. Měl dobře postavený Němec potřebu riskovat zastřelení hloupými krádežemi pístů do tanku a tyto věci ukazovat Čechům? Nebo že to „něco“ sice nosil a ukrýval, ale byla to součást tajné výroby? A že by si to uschoval v kufru u Čechů v domě a poté to předal Rusům z NKVD? To by to nesměl být hrdý Němec, ale agent (ale naivní agent)...   Pokud zvážíme, že stříbrná je barva hliníku nebo duralu, pak by to mohlo do sebe pasovat, ale pohybujeme se na hranici na tenké hranici reality. A pokud kradené věci předal Rusům, tak je to možné, že kradl díly do raketového programu. O tankové písty by NKVD nemělo asi zájem. Na frontě jich měli tisíce i s tanky. Postava se jménem ing Volk není nikde historicky potvrzena, možná jde i o báji.

Systém utajované výroby spočíval v tom, že nikdo nevěděl co vlastně vyrábí, součástku zpracovávalo více hal a nikdo netušil jaká bude její finální podoba, natož k čemu a do čeho patří. Důležitá zařízení se sestavovala jinde, jako v podzemní továrně DORA. Není znám člověk, který by věděl, co v Richardu vyrábělo. Ale po válce se tam měli údajně najít stabilizační plochy rakety V2, které si prý odvezli Rusové z NKVD (opět nepotvrzeno).

Při pohledu na nesmírné utrpení a úmrtnost vězňů se jeví jejich nasazení těžko  pochopitelné, vzhledem k tehdejší snaze o utajení. Údajně se tam měl těžit vápenec, tolik informace, podávaná tehdy pro okolí. Pravdou, je, že při zvětšování prostor ve vápencových skalách, byl vápenec vlastně vedlejším produktem a výborně se to hodilo pro maskování tajné výroby. Počty zemřelých se podle různých zdrojů výrazně rozcházejí. Od 2500 až do počtu 7900. Kapacita tábora byla 5300 vězňů, což znamená, že za 10 měsíců vymřel jeden a půlkrát celý tábor! Tato  úmrtnost by se tedy nedala srovnat s žádným jiným koncentračním táborem v procentuelním poměru! Proto zde muselo být postaveno provizorní krematorium. I to mimo jiné vypovídá i o vysoké důležitosti závodu. 

Blízkost s Terezínem a Malou pevností je čistě náhodná, protože Terezín, Malá pevnost jako vězení patřil pod velitelství SS a Polizei Prag, jako vazební věznice a Leitmeritz pod Flossenburg. To není tajemstvím. Vězni z Terezína, resp. pracovní komanda vypomáhala po okolí, ale nepracovala pro pracovní tábor Litoměřice. V Terezíně Malé pevnosti byli vězněni političtí vězni před odsouzením, při vyšetřování, samozřejmě tam byla i skupina normálních delikventů jako zloději.

Osvobození se KT Litoměřice (SS Komando B5) nedočkal. Jednalo se o velmi specifický KT a také  specifický byl i jeho konec. Jako poslední KT v Evropě byl zkrátka rozpuštěn. Tak jednoduché to  samozřejmě nebylo. V táboře byla epidemie břišního a skvrnitého tyfu, tudíž velmi přísná karanténa. Ještě horší to bylo ve vedlejším Terezíně (včetně ghetta), které bylo uzavřeno. Až do příchodu „České pomocné akce“ byla situace velmi nepřehledná. Vězni sice byli na  svobodě, ale nacházeli se v Sudetech, tedy stále na nepřátelském území, vše pod kontrolou Revolučních gard (RG), ale hlavně Rudé armády...

V květnu 1945 se nacházely Leitmeritz – Litoměřice ve zvláštní situaci. Ustupující vojska jak wehrmachtu, tak SS, ustupující z Krušných hor, nebo z Polska přes Českou Lípu tvořila jednu nekončící kolonu na mostě v Litoměřicích. Vojáci již asi týden byli v prostoru poslední plánovaném obranném postavení na druhé straně Labe. Celé této operaci velel gen. Schörner, jenž měl na starosti i desetitisíce vojáků, zakopaných právě v bojových pozicích okolo hory Kletečná, kde měl svůj štáb za vsí Kletečná.. Most v Litoměřicích byl dokonce již i několik dní podminován a hlídka mostu čekala na povel k vyhození mostu do vzduchu. Problém byl ovšem nejen v kolonách vojáků ale v nekončících proudech civilního obyvatelstva, které prchalo před hrůzami, které prováděli vojáci Rudé armády. Zmatek do toho všeho vnesla kolona Rudé armády, která překonala Krušné hory a po trase Cínovec, Teplice – Šanov se rychle přesunovala přes Němci obsazený prostor Kletečné přes Velemín, Terezín na Prahu. Němcům v prostoru Kletečné se bojovat nechtělo a hromadně se vzdávali. Ovšem Rusové, pospíchající na Prahu na ně neměli moc času, měli jasné, politicky směrované rozkazy obsadit co nejrychleji Prahu. Proto leželo polesích v okolí Kletečné neskutečné množství drobných nálezů jako zbraně, odznaky, evidenční známky a další zajímavosti po německých vojácích. Tato ruská kolona prý projížděla několik dní a Němci ji pozorovali z lesů a občas se některý z nich pokusil přeběhnout silnici ze strany Kletečné do Českého středohoří. Německá vojska byla sevřena z jedné strany Labem, shora Krušnými horami a třetí stranu trojúhelníku tvořila silnice, s nekonečnou kolonou Rusů. Proto zde vznikla tato situace.

Hlídka na Mostě v Leitmeritz, lidsky uvažující, neuzavřela ustupující Němce z prostoru Litoměřic a Česká Lípy odstřelem jediného mostu směrem k západní zóně, která byla snem každého německého vojáka. Litoměřice byly plné vojáků, operovala zde skupina  SS Nachrichtenschulle, různá SS Sonderkomanda a podobné skupiny speciálních a trestných oddílů  SS. Všeobecně bylo jasné, že tyto skupiny speciálních jednotek, složené z SS vojáků, kteří prošli ruskou frontou, zde nejsou na náhodou. Vězni uvedli do poválečných zápisů i případy zastřelení civilních, tedy německých obyvatel při neposlechnutí rozkazů! Nikdo neví, co v tento čas přesně dělo v dole Richard.

Příslušníci těchto SS oddílů, tedy nikoli již vězni, prováděli prý blíže neznámé stavební práce v podzemních objektech továrny. Z objektů se ozývala  častá střelba a detonace. Podle očitých svědků se v těchto dnech vozil do podzemí upravenými nákladními auty neurčitý materiál. 8.5.1945 tato činnost ustala a z podzemí se ozvala série výbuchů. SS jednotky organizovaně opustily prostory KT Litoměřice směrem přes Labe Co se do dolu vozilo a co bylo nebo je za závaly dodnes uschováno, o tom se vedou dodnes bouřlivé diskuze.

Žádná z možných vysvětlení nebyla podepřena nějakým nálezem či průkazným materiálem. Obecně  se jako u každé podobné stavby hovoří o věcech typu zlato, cennosti, archivní materiály, seznam konfidentů, dokonce i jantarová komnata, částí tajných zbraní  atd. Možná fikce, možná pravda. Svědkové uvádí během 3 dnů příjezd celkem 30-40 těžkých nákladních vozů. Bylo tam taženo i několik zaplachtovaných přívěsů značných rozměrů. Žádný podle svědků už ale z Richardu nevyjel. Co se tady může být za závaly v dole Richard?



10.5.1945 sem dorazila Rudá armáda, vlastně její předvoj v podobě důstojníků NKVD a jedna z prvních věci bylo zazdění vchodu do  továrny. NKVD jsou neslavné tajné jednotky založené Berijou a šlo horší systém německého Gestapa. Několik Němců v souvislosti s dolem Richard se jim sice podařilo zatknout, byly vyslechnuti a neobyčejně rychle zastřeleni na příkaz místního velitele posádky Rudé armády a důstojníků NKVD. Zde je nutno připomenout, že se zajatci z raketových základem v Německu, kde se jim podařilo pozatýkat větší množství odborníků, byly prováděny dlouhodobé výslechy a konfrontace. Tito letečtí a raketový odborníci byli drženi v zajetí izolovaně  a nakonec v tajnosti odvezeni do Sovětského svazu, kde byli nuceni pracovat pro stalinistické Rusko. Ovšem zatčení okolo Richardu nebyli transportováni do Ruska, nýbrž rychle zastřeleni.  Ale proč byli tak nezvykle rychle popraveni? I sám velitel prvního transportu Handle, jenž v Litoměřicích zůstal, byl rychle popraven, i když měl jistě vysokou cenu pro Stalinovu tajnou službu NKVD. Je to nepochopitelné jako plno dalších věcí okolo Richardu.

Současně s tím byly podzemní prostory továrny Richard zabrány jako válečná kořist Rudé armády a vše hlídali příslušníci tajné služby NKVD. Ta zde zůstala až do  října 1945. Do té doby bylo do Sovětského svazu vypraveno několik vlaků různého materiálu z dolu Richard.  Opět nikdo z Čechů netuší oč šlo. Koncem října 1945 byl u příležitosti opuštění města Litoměřic předán Rudou armádou, resp. jejím místním velitelem města, majorem Rudé armády Ševljučenkem, komplex Richard pod českou správu.

Podle následné  prohlídky za přítomnosti za války zde nasazených dělníků, bylo konstatováno, „že toho zase tak  mnoho neodvezli““. Co tedy bylo v trasportech směřujících na východ?  Něco zajímavého zde, ale zřejmě zůstalo.  Ruská strana několikrát po roce 1946 požadovala důkladnou prohlídku  znepřístupněných prostor Richardu, kterou prý z nedostatku času v roce 1945 neprovedla. Mezi tím zde probíhala  poválečná těžba vápence, která průzkum také výrazně komplikovala.

 Mapy které byly k dispozici, v  mnohém nesouhlasily s realitou po válce a dodnes není jasné, které mapy jsou aktuální, chodby byly různě přezděné , závalů nepočítaně. Rozsah chodeb v té době  činil odhadem 47 km. Celkově se z přístupu české strany nedá hovořit o nějaké přehnané snaze sovětům vyhovět. Otázka je proč? Vždyť jindy se stačilo soudruhům z Moskvy jenom zmínit a vše bylo  vykonáno v nejkratším možném čase. Zde naopak. Nicméně fakt je, že zde po roce 1948 dlouho působilo komando Vojenského obranného zpravodajství pod přímým velením B. Reicina, tehdejšího stalinistického agenta NKVD, jinak i náměstka ministra vnitra Československa. Po činnosti této skupiny zůstala celá levá část dolu zavalená. Jaké práce a pro koho zde OBZ pracovalo dodnes zůstává záhadou. Vyhověla tak nakonec česká strana pod dozorem sovětského agenta NKVD Reicina požadavkům sovětským soudruhům?

Po válce zde těžila vápence cementárna Čížkovice, ovšem v některých částech, ale jakých, to není nikde dnes zaneseno. Neboť by si kdejaký civilní zvědavec toto odvodil z těžebních plánů.

Další průzkumy jiných komunistických bezpečnostních složek se zde konaly v letech 1952 (SNB), 1959 (VKR), 1963 (StB). V letech 1965-66 Richard zkoumali vojáci místní posádky pod „patronací“ StB a  státního památníku Terezín. Tento výzkum by se dal nazvat nejkomplexnější, ale v několika případech byl dozorujícím příslušníkem StB zamezen vstup vojáků i civilů do několika chodeb s poukázáním na to, že zde již  zkoumala StB. Z těchto poznatků je zřejmé, že na české straně byla již tehdy snaha některé části nezkoumat, neboli alespoň utajit. Od roku 1962 byl v části Richard  II. zřízen sklad radioaktivního materiálu (dnes společnost SURAO). Průzkum této části byl proto nedostatečný  a mnoho prostor již bylo založeno jaderným odpadem. Tento odpad se zpočátku zřejmě ukládal do zpevněných částí chodeb a tímto  byly znepřístupněny všechny části nacházející se za nimi.

Na fotografii vchodu po ukončení těžby vápence, si všimněte na levé straně rokliny, kde byl také v minulosti lom na vápenec. Dle map a logiky, by v tomto lomu mohla končit některá z chodeb které se oklikou vracely směrem ke vchodu. Protože starý důl, na konci války rokle, byl na úrovni těžebních pater dolu, jinak řečeno, na úrovni, kde se těžil vápenec zevnitř kopce. Proč tomu tak bylo a kolik metrů chybělo nikdo neví, ale tento lom byl opět „náhodně zasypán“ sutí ze stavby litoměřických mrazíren. Opět jedna z možných „náhod“. Jedna z chodeb vedoucích k tomuto prostoru vede v blízkosti cesty pod dnešní střelnicí. A právě o této chodbě bude ještě řeč. 


Z organizací prováděných výzkum důlních dutin vede jasně StB, nikoli organizace jako Báňská služba nebo poslední provozovatel. Ovšem po 70 letech se začínají formovat i amatérští historici, zajímající se o Richard. Ti měli často snahu pronikat ilegálně do podzemí, které nebylo důsledně zajištěno. Některým se to podařilo, ale zjistili pouze důsledně odstřelené stropy v několika vlnách nad sebou. Jedna skupina lezla špatně zasypaným vchodem, druhá špatně zasypaným větracím otvorem, ale StB o nich zřejmě věděla a možná právě proto chtěla „osvětlit“ toto tajemství v komunistické televizi nějakým pořadem.  V tehdejší době se začali objevovat i amatérští hledači pokladů a tajemství, pátrající po dopadených a neevidováných válečných letadlech, samozřejmě sovětských, jak jinak v této době. Prostě lidé začínali pátrat na vlastní pěst, většinou amatérští historici, zajímající se o tajemství z konce války.

Film „Tajemství podzemní továrny Richard“ se natáčel v letech 1984-1985 (první dva díly) a v roce 1989 (třetí díl). Dokumentární  film režisera a několikanásobného agenta StB Jiřího Věrčáka (viz Svazky StB, krycí jméno GEORG), ale film není podle odborníků  příliš povedený a vypovídající. Spíše to naznačuje odůvodnění jakési akce v prostoru, o který se ve volnějších 80 letech zajímali právě uvedení amatérští badatelé.  Co ve skutečnosti měli v úmyslu tito komunističtí agenti StB, to je asi jejich tajemstvím. Kdejaký proutkař by jim označil chodbu vedoucí podél údolí i bez vrtání. Nezbavíme se opět dojmu, že hlavním cílem bylo asi něco zcela  jiného. Další průzkum začala opět StB pod zástěrkou natáčení dokumentárního filmu Českou televizí.

Rok 1989.  Posledním (a nejdražším) společným pokusem StB za pomoci České televize občanům  „objasněnit“ tajemství továrny Richard byl naplánovaný vrt o průměru 1,2 m, který poté ovšem musel pokračovat menším průměrem, pro komplikace v závalu.

Zde se ale vůbec penězi již nešetřilo, a vše bylo jako v americkém filmu. Kolona specialistů jela přes město Litoměřice až nad onu chodbu pod střelnicí. Proč si zrovna agenti StB vybrali tuto chodbu, která měla vést pod zavezené údolí bývalého lomu a kde měly tyto chodby řádově do 10 metrů možnost vyústit do stěny lomu? Tento zasypaný lom a okolí byl do 90 let součástí vojenského prostoru ženijních kasáren Litoměřice. Stavby které byly součástí KT Litoměřice, jako pomocné budovy, byly zbořeny a když byl prostor uvolněn a předán radnici Litoměřic, zbylo z původního KT Litoměřice pouze několik sloupů, stejných jako okolo všech koncentračních táborů.


Tímto vrtem 1,2 m se do dolu  spustila skupina „specialistů“ od StB v civilních montérkách, která měla za úkol prozkoumat nepřístupné části dolu. Na tomto průzkumu se  podílel i památník Terezín, který poskytnul k tomuto průzkumu stěžejní dokumenty ze svého archivu. Jak již bylo uvedeno, není se čemu divit, že i tento pokus objasnit něco ze záhad opět „nevyšel“ tak, jak to agent Jiří Věrčák alis GEORG a další „fízlové“ od Stb ve filmu chtěli prezentovala. Zajímavou roli zde sehrála i Česká televize, která musela agenty StB krýt coby „specialisty“. Není problém tyto „pomocníky“ dnes najít v archivech StB i s jejich daty a krycím jménem, datem narození a rodným číslem jako agenta pod krycím jménem RYBÁŘ a narozeného v roce 1958. Bylo by i zajímavé je zveřejnit osobu po osobě. Ale kdo chce, tak si je najde na www.cibulka.com, jména těchto „herců“ nejsou tajná. Nakonec, snaha navrtat se do chodby byla odměněna několika záběry, agenti StB opět odjeli domů s výplatou od České televize, ovšem otevřený konec dokumentu vyzněl opět do prázdna. Ovšem vše opět pod taktovkou StB a jejích agentů. Povedený „Majstrštyk“ husákovských agentů, kteří tuto akci ještě měli dobře zaplacenu Českou televizí. Inu, dobrá brigáda. Nebo komedie? Vrt byl po „akci“ a vypnutí kamer překryt betonovým panelem, a ponechán svému osudu v tehdy vojenském prostoru. Dodnes…

Po roce 1989 byl vchod a větrací jámy dolu Richard v zájmu soukromých ale asi i jiných badatelů, takže byl i v zájmu Policie ČR, ovšem v současné době jsou prý tato vrata snad opět děravá od nějakých zvědavců. Což ovšem neznamená, že doporučujeme tam lézt, nic tam zajímavého není. A vstup je samozřejmě zakázán.

Veškeré písemné a jiné materiály k Richardu jsou uloženy v archivu památníku Terezín. Některé jsou použity na velmi kvalitně upořádané výstavce o KT Litoměřice a továrně Richard. Celkem je  zde uloženo asi 50 archivních krabic s nákresy výrobků, části strojního vybavení, detailní  rozkreslení chodeb se stroji (některé chodby nebyly dodnes identifikovány a určeny) a fotografie. Dalších zhruba  50 krabic bude zpracováno do pěti let. O zpracování posledních 30 krabic nalezených vojáky v letech 1965-66 se zatím z kapacitních důvodů neuvažuje, snad až po roce 2015 na ně přijde řada.

Přestože jsou v Terezíně pro badatele vytvořeny ideální podmínky ke studiu, mnoho se jich sem nehrne. Zaměstnanci památníku velmi ovšem velmi vstřícní soukromím historikům, velmi se v problematice továrny Richard dobře vyznají a ochotně poradí při studiu. Ale třeba pochopit, že ani oni nejsou schopni se v množství dochovaných materiálů podrobně zorientovat. Nezřídka se stává, že se v dosud  nezpracovaných materiálech se najde skutečně zásadní informace jako zde.

Loňský nález fotografií Wernera von Brauna, nejlepšího německého konstruktéra raket, a bývalý generál Wehrmachtu Waltera R. Dorenbergera, specialisty na tekutá raketová paliva pro V2, při instalaci neznámého zařízení v typově nezaměnitelných chodbách Richardu II jsou vlastně potvrzením zájmu špičkové odborníka von Brauna o výrobu v Richardu.  V tobě kdy raketový program přešel pod SS, oby tito vědci nosili uniformu SS. Válečný vězeň Dorenberger se po válce stal zaměstnancem Bell Aircraft corporacion v USA. Stejně jako von Braun… 

Proč tam byli tito lidé? Nikdo neví, že tam kdy byli, natož proč tam byli…

Možná bylo zajímavější si toto spojit s údajným ing. Volkem, co kradl v Richardu stříbrné součástky a nosil si je domů, což je opět hypotéza.

V dnešní době (březen 2010) památník Terezín připravuje se švýcarsko-polskou skupinou badatelů novou knihu o podzemní továrně Richard a koncentračním táboře Litoměřice, kde budou publikovány nově objevené plány a fotografie z archivu památníku Terezín. Tato práce tedy snad přinese veškeré odpovědi a lokace dnes neznámých vchodů a podzemních prostor. Držme památníku Terezín a jejich spolupracovníkům palce, aby tato kniha vyšla co nejdříve. Máme se na co těšit.

Na zpracování a spojení do souvislosti s tajnou výrobou čekají hrůzné výpovědi vězňů napsané rychle tužkou na kus papíru v nouzové nemocnici ve snaze zachovat po sobě příštím generacím fakta o utrpení v dole. U těchto zdánlivě nezajímavých výpovědích jsou jména, která náhodou zaslechl vězeň nebo podobné poznámky. Tyto archiválie leží v krabicích a čekají na zpracování, stejně jako materiály o Richardu.

Zde jsou soupisy materiálů z Richardu

  www.pamatnik-terezin.cz/files/05_-_KT_Litomerice.pdf