Rumunsko – Moldova Nouă – 6 a 7.9. 2012

 

Hlubinný důl Suvarov - obrovský povrchový lom v těsném sousedství - a taktéž nedaleký zpracovatelský (flotační) závod vytěžených měděných rud (místními označován biblickým názvem Golgota – hebrejsky Lebka). To jsou tři různá místa kdysi spojená pomyslnou pupeční šňůrou – pásovými dopravníky pro přepravu hornin. Ovšem pro nás, co by obdivovatele podzemí, jsou daleko zajímavější samozřejmě chodby a tunely, kterými dopravníky vedli. Jedná se totiž o unikátní díla, na kterých se technicky a také fyzicky podíleli ti nejlepší z oboru – havíři z legendárního pohoří Apuseni. A co že je to vlastně na Apuseni tak zajímavé, vyjímečné, legendární ? Územní rozloha činí 756 km² . Najdeme zde přes 1500 přírodních jeskyní, krasových jevů a nespočet velmi starých i relativně nových dolů a štol. Těžilo se zde již ve starověku (např. solné doly), poté ve středověku, v minulém století a vlastně se zde těží dodnes – tedy skoro. Za tu dlouhou dobu byli vyraženy stovky kilometrů chodeb. A jistě i v budoucnu bude hornická činnost v pohoří Apuseni pokračovat, neboť je tady prokazatelně největší (minimálně evropské) ložisko zlata spolu s další strategickou surovinou – uranem. Avšak jakých rozměrů dosahují zdejší staré solné doly lze jen stěží slovy popsat. V „Turda Salt Mine“ najdeme v podzemí (a ač to může znít sebeneuvěřitelněji) celý sportovní stadion, ruské kolo, vyhlídkovou věž s výtahem nebo třeba mosty přes vodu. Stejně, jako ve městech na povrchu! Množství dalších dolů a neskutečně gigantické podzemní prostory vytvořili ono „legendární Apuseni“ – a nejen pro havíře!

Ale vraťme se zpět k „naší“ k Nové Moldavě.

V současnosti je okolí Nové Moldavy s areály dolů (včetně úpravny) rumunskými médii mnohdy označováno za „Hirošimu“.Určitě pro svůj značně, až neuvěřitelně zchátralý stav, vyvolávající dojem jaderného útoku na celý komplex a zařízení samotné. Ovšem je tu ještě jeden nesporný důvod pro toto „specifické“ označení: všudypřítomný, velmi jemný toxický prach na haldách, v lomu i pod flotačním závodem na břehu řeky Dunaj, co by hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Smrtící prach z těžkých kovů obsahuje měď, zinek, mangan a olovo z těžených rud a zamořuje při větru rozsáhlé okolí (včetně území Srbska hned za Dunajem). Stal se základem neutuchajícího sporu a diplomatického napětí mezi oběma státy a samozřejmě je trnem v oku i různých ekologických organizací. Současným vlastníkem celého areálu a dolu je společnost SC Moldomin SA, působící spíše dojmem učebnicového příkladu „účelově“ založené „likvidační“ organizace, nakládající se státním majetkem v postkomunistické zemi. Tato společnost se pokoušela udržet minimální produkci závodu i dolů až do roku 2009. Po tomto datu činnost ukončila a zařízení (hlavně masivní kovové stroje) částečně rozprodala.  Zda je k ukončení vedla nepříznivá ekonomická situace na světových trzích, především v obchodu s nerostným bohatstvím nebo jakýsi vyšší zájem „šedé ekonomiky“ zůstává díky nedostatku a neprůhlednosti informací v Rumunsku pouze v rovině spekulací. V roce 2011 se k Moldominu v otázce „likvidace“ připojila parta 19 zlodějů železa, které se podařilo odvézt z areálů přes 20 tun kovového vybavení a přispěli tak značnou měrou k dnešnímu katastrofickému stavu. 

Také je dobré zde ještě zmínit jeden nesporný fakt: dlouholetou snahu státu o privatizaci celého areálu. Postupně se tady vystřídalo při námluvách několik zahraničních zájemců: poprvé Švýcaři, po nich Kanaďané a naposledy investor z Číny. Nikdo ale na koupi nepřistoupil. Možná sehrála svou roli i zmíněná situace kolem toxického prachu a možná zatím nedefinovatelné specifické podmínky privatizace. Na to navazuje i asi nejzajímavější informace o zadržených špiónech z Ruska, majících u sebe mapy různých rumunských dolů – a to včetně „naší“ Nové Moldavy. Proč zrovna zdejší oblast má Rusko ve svém hledáčku  (se svým obrovským nerostným bohatstvím)? Co je tady v zemi a horách tak zajímavého, důležitého, přímo strategického, když ve skutečnosti vše spojené s doly chátrá, je označeno cejchem těžké ekologické zátěže a jak se zdá, není ani žádný vážný zájemce o obnovení těžby? Po všech úvahách a spojení souvislostí mě napadá jen jedno – je zde ložisko uranu! A nejsem zdaleka jediný, koho tato myšlenka napadla. Obdobně spekulují i některá rumunská média.

Toto jsou fakta, která vytváří z dolu Suvarov skutečně velmi zajímavou lokalitu. O to víc je mrzuté, že při naší návštěvě dolu jsme byli nepřipraveni – tedy hlavně informačně než technicky. Spoléhali jsme se na jednu známou věc, že v této velké zemi nikdo extra neřeší zabezpečení již nefunkčních dolů a „rizikové prohlídky“ jsou ponechány jen na uvážení zájemců / sebevrahů. Prostě tady, v areálu dolu Suvarov, nás překvapila skutečná regulérní ochranka. Navíc vymykající se zase a opět všem zdejším poměrům – nesmlouvavá, neúplatná, razantní, vybavená obušky a kdoví, čím ještě. A tak průzkum podzemí se uskutečnil jen z opravdu velmi malé části, mimo zónu zájmu ochrany. To nejzajímavější zůstalo utajeno. Chybělo opravdu málo,neboť jsme byli zadrženi až u velké skypo jámy a malé jámy pro mužstvo. Jednalo se o metry, pouhé metry k cestě dolů! A tak nám nyní nezbývá, než si podzemní prostory připomenout a představit ze vzpomínek zdejších havířů. O to je větší motivace více pátrat, shromažďovat informace a při další návštěvě hledat jinou cestu dolů!

 

Moldova Nouă

MINA CENTRAL Suvarov
(ze vzpomínek Mihaie Leonteho / text ponechán v původní úpravě)

 

Důlní život začíná dlouho předtím, než se první kladivo „zakousne“ do těžené horniny. Je založen na geologickém průzkumu. Ne jinak je tomu i v historii dolu Suvarov. První se zde objevili týmy horníků společnosti ISEM, připravující budoucí těžbu. Důl Suvarov se nachází ve východní části Velkého kaňonu nad Novou Moldavou. První metry chodeb nových dolů byly vyraženy v roce 1963.

Veškeré důlní otvory byli umístěny daleko od řek, aby se zabránilo náhodnému zaplavení povrchovou vodou. Hlavní chodba nesla označení „ZERO horizont“ a začala se razit v severní části údolí Velkého kaňonu ( asi 200 metrů nad hladinou Černého moře ). Z tohoto horizontu se provedl překop na oddělený horizont 44 m a 88 m šikmými (svážnými) chodbami, spojující všechny výškové úrovně včetně povrchu, vybaveného dopravními prostředky. Chodby se zabezpečovaly dřevem. Příprava pro těžbu byla opravdu těžká, bez kvalitních silnic pro dopravu strojů a techniky. Z počátku se dřevo pro vystrojování bralo z okolních lesů, které ovšem nemohly poskytnout nezbytné množství pro tak velké důlní dílo. Práci také zhoršovala i často prosakující podzemní voda.

 

Horníci z dolu Suvarov

Být horníkem není nic záviděníhodného, protože jste neustále vystaveni neznámým nebezpečím. Ale to neodradilo mnoho lidí jít do dolu vydělat peníze na kus chleba pro sebe a svou rodinu. Než jsem přišel do Nové Moldavy,  prošel několika závody rudného hornictví z Rumunska: Apuseni, Zlatna Hanes, Stănija, Almaşu Mare, Baia de Aries a Bear v Suceava. Důl Suvarov byl na začátku své historie. Přidělili mě k přípravě nového porubu Byl jsem docela mladý a neměl jsem mnoho zkušeností. Lidé zde byli místní obyvatelé, kteří už pracovali v hornictví v minulosti. Řídil jsem se jejich radami, naslouchal všemu, co říkají, a byl hlavně opatrný.

A tak jsem se poznal s Johnem BĂRĂNESCU z dolu Zlatna SLĂVULETE, s Eliášem CODILINSCHI z Baia de Aries, s bratry Stephenem a Basilem Wolfem z Arcadia CAZACU.
Další horníci přišli z uhelných dolů Banat Anina Cozla, Nine (Eibenthal), Lupač, z rudných dolů v Dognecea, Ocna Iron nebo Bocsa.
Zvláště mě zaujal zdejší rodák, Constantine (TICA) Goanta, kterého oceňoval každý pro jeho skvělý styl mluvení s lidmi a přátelskou a kolegiální povahu. Jeho osud byl tvrdý, protože krátce po odchodu do důchodu „odešel k Božskému Stvořiteli“. Vím, že dlouho trpěl na plíce....

Samozřejmě existují i další místní horníci jako Nicholas VÂLCU, bratři John, George a Nicholas GÂRJAN, bratři Munteanu: Costa, Elijah Alexander, mnou respektovaný Ion Damian, rodák z Nové Moldavy a rovněž soused  a spousty dalších, se kterými mě spojuje dlouholeté přátelství.

 

Tunel k flotaci - Důl Suvarov

Koncepce tunelu evokuje představu spíše tunelu železničního někde v horách, kterým projíždí vlak. Ale ve 20. století byly postaveno také mnoho  silničních tunelů. Nechce se mi však zacházet do takovýchto detailů a budu rovnou popisovat tunel, který byl hodně diskutován v Nové Moldavě. Spojoval těžební zpracovatelské zařízení nedaleké flotace (Golgota) s dolem Suvarov. Jeden z účastníků ražby, důchodce Stefan Rusu, v té době mladý mistr, vzpomíná:
- délka tohoto tunelu byla 1840m, což prý podle některých horníků není moc. O této ražbě rozhodla naléhavá potřeba přepravy rudy do zpracovatelského závodu. Možná to nebylo nejlepší řešení ze všech vznesených návrhů, ale přesto bylo přijato a realizováno. Byla také navržena stavba lanovky, avšak netuším, proč tento návrh neprošel. Rozchod kolejí vozíků byl stanoven na 75 cm, neboť umožnil zavedení vysokokapacitní přepravy - typ Gremby s bočním výklopem.
Kopání tunelu začalo ve dvou částech: 1) v blízkosti továrny a 2) v podzemí dolu Suvarov - od -59 obzoru. Odtud šli obě strany proti sobě. Materiál získaný z výkopu v dole se hromadil ve větších prostorách, odkud byl zvládnut důlními vozíky. Přišli sem ti nejlepší tunelový horníci v zemi. A kdo to byli? Zde jsou někteří z horníků, kteří se zúčastnili kopání tunelu: Simion Visa a Macavei COSTEA, Macavei Costinas a Joseph OPRIŞA, Elie CODILINSCHI a Alexander Conea. Horníci byli nasazeni v pohoří Apuseni, proslulý přípravou a znalostí této profese. Týmy horníků byly doplněny dalšími pracovníky z oblastí, přizpůsobených ztíženým podmínkám práce. Počáteční ražba měla velikost malé štoly a další týmy rozšiřovali chodbu do velikosti požadovaného profilu včetně finální úpravy. Práce trvala více jak rok.
Průlom, kdy se obě party razící proti sobě spojili, nastal v 19.října 1965 v 14:30, s odchylkou menší než 10 cm. Směr a dohled nad výkonem byl proveděn inženýry Constantinem IONCELESCU a Gheorghem GHITEROU, předáky Stefanem Rusu, Ionem Nistoranem a Georgem Cozmou, mechanickou pomoc jim poskytoval Ioan IANCU. Týmy za nimi dopravovali skálu na povrch a ukládali na určené skládce. Spolu s kopáním se souběžně betonovalo a tím se vytvářela definitivní podoba díla.

 

O tomto tunelu koluje mnoho příběhů, vypravěči mají dnes již nejasné vzpomínky na dobu, kterou je potřeba opět připomenout. Mnoho lidí totiž zapomíná, jak dosáhnout takového náročného cíle. Když jsem dorazil na důl Suvarov v roce 1966, tunel byl funkční a přepravovala se zde vytěžená ruda přímo do nové flotace.