Okolnosti ukládání německých pokladů,

sledování zpráv o pokladech

( Převzato z  www.rutus.cz / Autor: Zdeněk Moltaš )

 

Štěchovický poklad a jiné nacisty uložené poklady v Česku

Okolo Štěchovického pokladu bylo mnoho řečeno, napsáno, odvysíláno a nebo jinak publikováno.

Nyní si srovnáme dobu a ukládání "jiných" pokladů v Česku a místě konce II. Světové války. Mnozí lidé ale ani neví, co se okolo Štěchovického pokladu důležitých dokumentů stalo, neboť se k souvisejícím okolnostem prostě nedostanou. Je jisté, že po roce 1945 na území tehdejšího Československa bylo těchto úkrytů více, ale nikdo neví, kolik jich vyzvedli sami Němci po válce a kolik jich ještě čeká na vyzvednutí. Aktivity zahraničních tajných služeb mnoha států potvrzují zájem o něco, čemuž normální člověk ani mnohdy nevěří. Ovšem jisté je, že několik skrýší již bylo odhaleno, ale kolik je jich ještě v zemi, to ví jen ti, kdo je tam ukládali.

Když si k tomu přidáme úkryty divizních dokumentů jako bedny, doklady nebo krabice s odznaky nebo posbíranými evidenčními známkami, tak máme vlastně zajímavou oblast všude tam, kde se německá vojska ocitla v posledních dnech války, ale jen tam, kde se vzdávalo velké množství vojáků.

Prostory jako Dukla, Osoblažsko, Slivice, kde se bojovalo, se nedají srovnávat s Kletečnou u Teplic, Kaplicemi, a lesy před americkými demarklačními liniemi, kde němečtí vojáci odhazovali kompromitující vyznamenání, a čím lepší vyznamenání, tím je více pálilo na uniformě.

Tato místa byla v 90 letech Eldorádem pro ty, kteří měli již tehdy detektory kovů. I toto je třeba řadit mezi poklady, i když méně významné. Ovšem naznačují organizované ukončené války a uschovávání kompromitujících odznaků, uniforem ale i beden s různým materiálem a majetkem.

Ke konci II. světové války na území bývalého protektorátu Čechy a Morava, kdy je rozumnému člověku jasné, že válka se přesunuje na německé území a slibované vítězství německých zbraní je v nedohlednu. Ovšem události, které nás zajímají, začaly ještě dříve.

Budeme sledovat vše, co mělo vztah k „pokladům“. A protože existuje spousta nepotvrditelných informací, budeme vás v textu upozorňovat na nepotvrzené informace.

Část vedení nacistické Třetí říše , která viděla, kam spěje situace na frontě, si uvědomuje vývoj války a plánuje a provádí od roku 1944 pomalé a nenápadné utajované akce. Tyto akce mají v podstatě jeden smysl, skrýt výsledky tajných výzkumů a ukrýt majetek jak státní, tak i soukromé majetky nacistických pohlavárů A to tak, aby tyto věci bylo možno použít v budoucnu. Vedení III. Říše si uvědomovalo konec války, ale také to, že jejich majetek je potřeba využít i po válce k věci, ke které měla posloužit válka. Proto ponorky prokazatelně odváželi důležité osoby do Argentiny i s materiály již v dubnu 1945. Budeme zde sledovat hlavně situace ve vztahu ke štěchovickému a jiným pokladům.

1936 – 1938, Deutch – Katharinaberg, dnes Hora Svaté Kateřiny, štola Mikuláš, jejíž historie sahá až do středověku, je zpřístupněna turististům. Dle dobového náčrtu (Liebscher 1939) můžeme usuzovat, že štola byla zpřístupněna kousek za bývalé skladiště trhavin až ke schodům Svatého Ducha (Heilige Geist Stiege). Ve štole bylo zřízeno několik zastávek, kde byl návštěvníkům předváděn způsob těžby.

1941 – 1943 Deutch – Katharinaberg, česká strana potoka, dnes Hora Svaté Kateřiny, Štola Mikuláš. V tuto dobu byly zřejmě prohlédnuty přístupné partie ložiska německými geology. Možné je i to, že se počítalo s využitím vstupní části Mikulášské štoly jako úkrytu pro obyvatele před bombardováním. Jako v saské části revíru Zinwald (Cínovec). Jako vstup mohla sloužit i dosud přístupná chodba nedaleko náměstí pod kostelem. Tehdejší kontrola štoly německými geology poutá na sebe pozornost hledačů pokladů, kteří nehledají pouze s detektory kovů. Ovšem co když kontrolovali i jiné okolní štoly? Což je velmi pravděpodobné a logické.

Rok 1942 – území okolo Štěchovic vykupuje III. Říše, vystěhovává civilní obyvatele, na území zůstávají pouze občané zajišťující provoz těžby dřeva a podobné nezbytné služby. Železniční doprava mezi Vraným nad Vltavou a Jílovým byla zastavena a tunely jsou využívány jako výrobní haly pro válečnou výrobu. Prý existují jiné, boční tunely, údajně zazděné, ovšem není to prokázáno. V tuto dobu se ještě moc nepřemýšlí nad koncem války, ale jde o utajenou výrobou a její ochranu před spojeneckými nálety.

– údajně se začíná budovat i podzemí v blízkosti štěchovické přehrady, akci prý dozoruje protektor osobně K. H. Frank a Berlín, což není možná nijak prokazatelně doložit.

Rok 1943, USA – na podzim roku 1943 je v USA vládou a vedením armády zřízena přísně tajná zpravodajská skupina Alsos. Jejím cílem bude shromažďovat a zajišťovat informace o německém atomovém výzkumu a přípravě atomových zbraní na celém území Evropy, později samozřejmě i na území osvobozeném spojeneckými vojsky. Tyto informace mají být samozřejmě použity pro vývoj atomové zbraně v USA. Skupina Alsos tajně operovala i na území svrchovaných států bez jejich vědomí. Ovšem tato skupina měla hlavně za úkol pronikat na nepřátelská území jako byly výrobní závody na těžkou vodu ve Skandinávii, italské archivy, kde ležely doklady o atomovém výzkumu apod. Krycí jméno Alsos znamená v řečtině „háje“, což je v angličtině „groves“. A proč zrovna „háje“ - Groves? Generál Leslie M. Groves, v tuto dobu velitel projektu Manhattan, což bylo tajné označení pro americký tajný výzkum pro výrobu atomových zbraní. Jednoduchá filozofie. Členové skupiny Alsos byly označeny speciálními výložkami: bílým písmenem alfa, přeškrtnutým červeným bleskem a patřili pod nejvyšší vedení US ARMY a rozvědku. Velitelem Alsosu byl od listopadu 1943 plukovník Boris Pash. Jednou z prvních akcí Alsosu byl „průzkum“ archivů neapolské university, tedy ukradení archivovaných výsledků italských univerzit. Po slabém výsledku této akce bylo rozhodnuto, že do velení Alsosu bude jmenována také civilní osoba. Byl jím experimentální fyzik Samuel Gouldsmit, zabývající se vedle fyziky také metodikou kriminálního vyšetřování. Ještě jednou upozorňuji, že tato jednotka běžně zasahovala v utajení na území cizích států. A v únoru 1946 i na území Československa!

Podzim 1944, Čechy – začíná utajovaný odsun tajných písemností z ohrožených nacistických služeben v protektorátu. Již na podzim 1944 odesílaly venkovské služebny i pražské gestapo část postradatelných dokumentů do bezpečí. Jde o utajenou akci „ARLZ“, název je složen z počátečních písmen slov Auflockerung – uvolňování, myšleno ve smyslu příprav k likvidaci, Räumung – čištění a třídění, archivů a písemností dle důležitosti utajení , Lähmung - ochromení, myšleno ve smyslu ochromení výroby důležitých výrob použitelných proti Německu, Zerstörung – zničení, opět všeho, co by mohlo být použito proti III. Říši. Při prvním stupni těchto opatření měly být odvezen všechny předměty, zejména písemnosti a archivované materiály, které již nebyly nutné k normální činnosti III. Říše na bezpečná místa, především blíže k pásmu "alpské pevnosti",. R – vyklizení, týkalo se materiálu určitého pro běžný provoz, který by později nebylo možno zničit. L – ochromení, vztahovalo se zejména na klíčové části jednotlivých provozů, jejichž vyřazením se vyloučila možnost provozu celého zařízení, a Z – zničení, jednoznačné - provádělo se bud' trhavinami nebo spálením, k čemuž si měla odpovědná místa zajistit dostatečnou zásobu hořlavin.

9. únor 1945 - celá akce „ARLZ“ začala tajně, ale s plnou intenzitou po vydání rozkazu ve formě Směrnice od K. H. Franka z 9. února 1945, prakticky název „Směrnice“ nahrazoval dramatičtější slova „Řízený ústup“. Šlo o "Směrnici pro případ ohrožení nepřítelem", ve které nařizoval, že civilní správa v protektorátu má zůstat zachována i v případě, že se celá oblast protektorátu stane bojovým prostorem. Po přiblížení fronty měly zaměstnankyně nacistických úřadů odjet do týlu, ale muži měli okamžitě nastoupit k jednotkám Volkssturmu. Frank doporučoval dobrovolné odstěhování německého obyvatelstva, zejména osob práce neschopných, jako starých žen a dětí, do Německa. Pro hromadnou evakuaci německého obyvatelstva však měly teprve dojít pokyny od SS Standartenführera Fischera, pověřence říšského komisaře pro "Upevňování němectví". S evakuací protektorátních příslušníků, s výjimkou nepostradatelných odborníků české národnosti, se nepočítalo. V závěru spisu však existoval dovětek, že odchod českých občanů, nakloněných III.Říši při evakuaci německého obyvatelstva může být trpěn ale i podporován. Toto Frankovo nařízení nemělo vliv na provádění hromadného odsunu listinného materiálu, to se dělo mimo tuto směrnici.

22. února 1945 – příkaz vydaný tohoto dne pod číslem fl2-76171152g: nařizoval provedení akce „ARLZ“ u všech spisů, map, nářadí, přístrojů a strojů, které by v rukou nepřítele způsobily značnou újmu německé správě nebo obraně Říše a které by mohly prospět nepříteli. Nacisté se obávali, že by jim v této evakuační činnosti a ničení mohl aktivní český odboj klást překážky. Proto celá akce měla probíhat pod záminkou, že jde o opatření proti leteckých útokům. Konečně několik dní před katastrofou nacistické říše, je vydán dne 22. dubna 1945 Frankův rozkaz č. f/2-7617/473g, jenž nařizoval zničení všech archivovaných dokončených vyšetřování, zpráv SD (Sicherheitsdienstu) - nadřízeného orgánu pro Gestapo, vyšetřovacích zpráv SS a Policie, důvěrných dotazů o protektorátních příslušnících i všech spisů, které by ohrozily protektorátní příslušníky "přátelsky nakloněné říši". Opravdu krásný termín pro agenty – kolaboranty. (Škoda že jsme po listopadu 1989 nenazvali aktivní agenty StB jako „osoby přátelsky nakloněné Moskvě“ po vzoru nacistů). Dále zničení avizačních spisů, zjišťovacích spisů o státních příslušnících českého státu a hlavně udávacích dopisů od českých občanů na české občany. (Nevidíte podobnost s praktikami StB v likvidaci archivů?) I toto ničení mělo probíhat nenápadně, jak přikazovaly instrukce. "Především však očekávám," končí K. H. Frank svůj rozkaz, "že z tohoto popudu nevznikne v obvodu německé správy žádná vlna neklidu nebo paniky, jaká byla vyvolána v poslední době slabochy a zbabělci“.

březen 1945 - registratura pražského Abwehru (špionážní služba III. Říše) zmizela již v březnu 1945 kamsi do Bavorska. Na její stopu se později narazilo v rakouském Salzburgu. Spisy a registratura pražského Gestapa měly poněkud záhadnější osud – byly nejprve přemístěny do zámečku Jenerálka, menší díl se ničil v terezínské Malé pevností. Malá pevnost byla totiž věznicí pražského Gestapa a SS Polizei. Část ovšem byla z neznámých důvodů odvezena rychle zpět do Prahy, nepodstatná část spisů zmizela spolu s jinými materiály ve čtyřech vagónech kdesi za Schirdingem u Chebu. Mnoho svazků spisů z rozsáhlého archívu úřadu K. H. Franka převezli do zámku v Týnci u Klatov, kde se po osvobození skutečně podařilo vypátrat 41 beden se spisy úřadu státního ministra a úřadu říšského protektora. Tvrdívá se, že K. H. Frank ve svém černém voze v březnu 1945 třikrát navštívil v táboře SS v Hradišťku velícího generála SS Kleina. Není tedy potvrzeno přímé osobní jednání K. H. Franka, ale je jisté, že Frankovi podřízení dr. Robert Gies a Otto Kübelbeck v tomto období skutečně několikrát jednali s velitelem výcvikového prostoru SS na Benešovsku a Sturmbannführerem SS Erwinem Langen, velícím strážní jednotce SS v koncentračním táboře v Hradišťku u Štěchovic. Důvody nikdo nezná, neboť německá disciplína nedovolila, aby Emil Klein ani K.H. Frank prozradili jedinou podstatnou informaci, která by byla k neprospěchu Třetí říše.

Duben 1945 - počátkem dubna 1945 uzavřely esesácké hlídky les Dušno u Štěchovic. Každý den zde pracovala esesácká ženijní škola a údajně kromě jiné činnosti prý hloubili štolu do příkré stráně i vězni z koncentračního tábora. Opět se jedná o vězně z koncentračního tábora Flossenburg určených pro práce na tajných programech, spadajících pod působnost Waffen SS. Vězni z tábora Flossenburg pracovaly také na Richardu u Litoměřic a dalších tajných podzemních továrnách Třetí říše, mající vztah k vojenskému programu SS jako rakety, atomový výzkum apod. Jedna existující fotografie ze státního archivu je snad z těchto prací, ovšem není to prokazatelné. Žádný z těchto vězňů nemohl po válce své svědectví přednést. Koncem dubna odveleli celou skupinu 48 vězňů na výkop protitankových příkopů. Na cestě do práce vydal velitel doprovodu, esesák Alfréd Kuss rozkaz strážným, aby všechny do jednoho postříleli. Po válce, v srpnu 1945 pražské velitelství obranného zpravodajství po Kussovi pátralo v souvislosti s touto hromadnou vraždou vězňů, a dozvědělo se dokonce, že jakýsi Franz Hora z Vídně, Tiefenbachgasse, tehdejší strážný Waffen SS, by měl znát podrobnosti této vraždy a je ochoten podat výpověď. Ale pátrání se z neznámých důvodů zastavilo. Tenkrát se však ještě o štěchovické štole nic nevědělo. Její ražení skončilo někdy ve dnech 25. nebo 26. dubna 1945. Existuje i teorie, že Kleinův pobočník Steine prý postřílel šest strážných SS, kteří postříleli vězně, aby neprozradili tajemství. Tato teorie má trhliny. Myslím, že příslušníci SS po válce dokázali, že jejich heslo „Meine Ehre heisst Treue“, česky : „Mou ctí je věrnost“, jim opravdu bylo slibem až do smrti. A sib mlčenlivosti dodrželi až do konce života. Nyní bez ohledu na jejich nacionalistické cíle.

4. – 5. duben 1945, na tajné poradě podepisují Himmler, Klein, Bormann (ten Bormann, jenž je dnes pokládán za sovětského agenta) a další, že: „transport, uložení a zabezpečení asi 960 beden s cennostmi, majetkem pohlavárů III.Říše a písemnostmi III. Říše“, a nějaké památky původně určené pro Hitlerovo linecké muzeum, „zajistí K. H. Frank a generál SS Emil Klein“. Odjezd z Benešova a v případě odhalení náklad zničit trhavinami a olejem do plamenometů.

16. – 17 duben 1945 Deutch-Katharinaberg (Hora Svaté Kateřiny) – v tyto dni měl být ukryt někde v okolí obce Deutch- Katharinaberg ukryt poklad, snad opět dle fám zlato a dokumenty, nebo rovnou Jantarová komnata. Ovšem důležité je, že prý existuje nějaký záznam radisty o zachycení hovoru z těchto dní o uložení „čehosi“ do této lokality. Sám jsem slyšel od původní německé obyvatelky příběh, jenž potvrzuje, že opravdu němečtí vojáci ukládali cosi do Nikolaus Stolle (Mikulášské štoly) a poté ji odstřelili. Pozor, nikdo nemluví o tom, v jaké vzdálenosti od ústí štol byl odstřel. Ovšem vzhledem k tomu, že na tuto štolu je přímý pohled z mnoha domů v Deutch-Katharinaberg, je i možné, že šlo o klamnou akci. Nahrává tomu i to, že němečtí vojáci zaháněli obyvatele do domů, stříleli do vzduchu a zakazovali jim vycházet a dívat se z oken. Mělo toto být nenápadné uložení nebo klamná akce? Jde o městečko přímo na hranici, kterou tvoří potok Svídnice, procházející polovinou obce. Na konci války zde žili výhradně němečtí občané. V okolí městečka je plno v tuto dobu volně přístupných štol. Dodnes je v okolí několik otevřených štol. Proč by němečtí vojáci SS vozili bedny zrovna do této štoly? Z české strany Deutch-Katharinaberg se po roce 1945 stane Hora Svaté Kateřiny.

17. duben 1945, Deutch-Katharinaberg – z tohoto dne má existovat písemný záznam přijatých hovorů, tedy ze ze dne 17.dubna 1945 z pozůstalosti bývalého německého radisty, potvrzující ukládání pokladu u městečka Deutch-Katharinaberg. Záznam s datem 17. dubna 1945 má mít v držení syn pana Hausteina, zajímající se o válečnou historii. Záznam nebyl nikdy zveřejněn..

19. dubna 1945 - protektor K. H. Frank v dalším svém příkaze ze dne 19. dubna 1945 mimo jiné konstatuje, že se situace zhoršila a zvýšilo se ohrožení Rudou armádou, dále Frank přikazuje provést konkrétní tajná opatření, aby spisy jeho úřadu a pražského gestapa, Abwehru a Sicherheitsdienstu nepadly do rukou Rudé armády nebo českých občanů.

22. duben 1945, Berlín - město Praha je prokazatelně již od 22. dubna 1945 na základě osobní žádosti K.H. Franka v Berlíně vyhlášena za lazaretní město, to znamená, Praha neměla být místem vojenských operací. Toto ovšem prokázáno, takže by měly být vyvráceny „údajné“ zprávy o podminování hráze štěchovické přehrady a pražských mostů. Němci plánovali s plánovaným s ústupem na Příbram a Plzeň, takže by si zaplavením jediné cesty ze Smíchova na Strakonice zničili hlavní ústupovou cestu na Strakonice . Němci prokazatelně neměli v plánu bojovat v Praze s českým obyvatelstvem, nýbrž jen městem rychle projet. Pražské povstání z 5. května 1945 proti Němcům opouštějícím Prahu nečekaně vyhrotilo situaci.

25. – 26. duben 1945. V tuto dobu jsou již tajné a přísně tajné písemnosti Frankova úřadu roztříděny a uloženy do pevných beden, každá zapečetěna a celý náklad prozatím deponován na konopišťském zámku. V konopišťském zámku bedny v tuto dobu viděl český kastelán zámku Konopiště Josef Posel. Na zámku Konopiště bylo tehdy umístěno velitelství Waffen SS. Josef Posel zde viděl 24 beden, jak později vypověděl pří výslechu ohledně štěchovické aféry. Z Černínského paláce v Praze byl vypraven archiv protektora K. H. Franka, podle pozdější výpovědi bývalého zřízence ve Frankově úřadě Josefa Prinze jich bylo k transportu do Hradišťka připraveno a později odvezeno prý přes padesát. V noci z 25. na 26. dubna 1945 nákladní automobil všechny bedny odvezl z Černínského paláce do prostoru lesa u Hradišťka. Jak vypověděl jiný úředník z Černínského paláce, který měl doprovázet archiv v bednách, mělo jít o 50 až 54 beden. Když náklaďák dorazil na místo, prý nemohl po podmáčené a příkré pěšině pokračovat, proto použili vojáci SS vojáci koňský potah. Té noci vypravili Frankovi podřízení dr. Robert Gies a Otto Kübelbeck z Prahy poslední dvě bedny., Proč tyto dvě bedny byly dodány později, nikdo neví. Další nepodložené legendy vyprávějí o nějakých asi 900 bednách s osobním majetkem předních nacistických pohlavárů, ovšem toto nebylo nikým přímo potvrzeno. Do tohoto dění prý přistávají někdy v tuto dobu na polním letišti u Nesvačil dvě letadla Ju 52, jak vypověděl i syn generála Kleina. Ovšem jejich úloha není jasná. Ale vojáci SS z nich údajně měli vyložit opět nějaké bedny. Tak to vypověděl tehdejší strážný od Waffen SS Laube po válce. Druhý den tam letadla nestála. Ovšem v tuto dobu je „volný“ pro ustupující Němce pouze pozemní a vzdušný prostor v oblasti České Budějovice, Kaplice a Nové Hrady, kde se setkávají dva proudy ustupujících německých vojsk. Jeden proud rychle ustupující před Rudou armádou z Maďarska přes Rakousko a druhý z Čech ustupující ze směru Praha, Jindřichův Hradec, České Budějovice do americké zóny. Setkání těchto dvou proudů vyvolalo chaos a beznaděj, proto v těchto prostorách jsou zakopané dokumenty, zbraně a osobní majetek vysokých důstojníků. Za hranicemi na rakouské straně, kousek od Nových Hradů, stál v tuto dobu vlak s maďarským státním pokladem, bez strážných. Tento vlak obsahoval maďarský státní poklad a zlato odebrané maďarským Židům při transportech do koncentračních táborů. Náhodou nebyl zcela rozkraden, ovšem někde v Novohradských horách je ve štole ta část, kterou ukradli němečtí strážní důstojníci. Existuje spousta legend o štolách v okolí Novohradských hor plných beden s tajným materiálem a se zlatem z vlaku. Vrátíme se do Štěchovic. Po uložení beden do štoly ženisté instruktoři z školy SS štolu zaminovali. Trhavin měli dostatek, čas k pečlivé práci také, po provedli zamaskování štoly, upravily terén a zamaskovaly prostor. Poté v klidu odjeli s dalšími ustupujícími SS ve směru na Prahu. V tuto dobu byla chaoticky zformována na Benešovsku malá česká jednotka u SS Waffen, která byla označena jako Böhmen und Mähren, jejíž evidenční známky jsme našli v roce 1993 kdesi u Ejpovic a jsou jako rarity u konkrétních sběratelů dodnes. Květnové počasí a příroda v několika příštích dnech dokončily potřebné zamaskování a ani lesníci, kteří směli v květnových dnech i po válce do lesa, nepostřehli nic podezřelého. Ještě v létě 1945 vchod do štoly důkladně zarostl, takže mohl být objeven skutečně jen pouhou náhodou. Jako pojistka proti nálezu beden a zveřejnění jejich vzácného obsahu zajišťovaly stovky kilogramů tritolu, nastražené k obrovskému výbuchu a několik stovek litrů oleje do plamenometu. To by způsobilo naprostou zkázu uložených věcí v případě jejího prozrazení. Obsah skrýše vzácných dokumentů by mohly kompromitovat Třetí říši, i mnoho Čechů s předpokládaným (i připravovaným) dobrým postavením po konci války, kteří byli „přátelsky nakloněni Říši“, jak jim oficiálně říkali Němci... Mnoho těchto osob mělo úlohu v poválečném dění na české scéně… Proč zde nehraje žádnou důležitou roli pražská pobočka SD, v jejímž velitelem je SS-Sturmbannführer Walter Jakobi, zasahující od roku 1939 přímo do všech významných událostí v protektorátu? Je možné, že SD nemělo významnější roli při utajování akcí s tajnými materiály v tuto dobu, když byla nadřízenou organizací pro SS? Velitel české pobočky SD byl sice pravou rukou Reinharda Heydricha, a požíval plné důvěry nadřízených v Berlině, ale jeho úloha na území Čech a Moravy je v případu štěchovických dokumentů historicky podceňována. Jeho moc v Protektorátu nebyla na úrovni s velitelem SS a Polizei, což byl Obergruppenführer Karl Hermann Frank, ale Jakobi byl služebně nadřízený K.H. Frankovi. Je ovšem možné, aby na jednáních byl vždy někdo od SD, pouze jako dohled, bez zápisu v jednání?

29. duben 1945 – z této doby existují zprávy o koloně několika vozů jedoucí z prostoru Dresden do Čech přes Bad Schandau, kde byla auta spatřena německými obyvateli. Auta údajně přepravovala nějaké „poklady“ z prostor III.Říše do spojenecké zóny. Někde se „kdosi“ zmiňoval o Jantarové komnatě, někdo mluvil o výsledcích tajného výzkumu… Ovšem také prý byla jedním německým radistou zachycena jednak radiová depeše vysílaná touto kolonou, a jeden německý pilot lehkého letadla Fieseler Storch, letící v nízké výšce na Krušnými horami slyšel útržek hlášení ve vysílačce, že „věci uloží do štoly poblíž potoka u Deutch-Katherinaberg“. Prý v tuto dobu už komunikovala pozemní vojska a několik poslední lehkých letadel na jedné frekvenci určené pro pozemní armády. Jako první vyvíjel své aktivity na základě těchto zpráv ve spojení s kontrolou štoly během války v Kateřině Helmut Gaensel, jenž s velkou slávou otevíral práce před novináři (nebo agenty?) celého světa Němci v květnu 1945 odstřelnou Mikulášskou štolu - Nikolaus Stolle. V pozadí scény se objevuje americký lovec pokladů Graem Smith, jenž si později nechá udělat jiný průzkum. A opět u potoka Svídnice, ale na druhé, německé straně potoka na základě informace místního občana pana Hausteina o písemném záznamu radio zprávy. Opět velká sláva a nic. Ovšem oba, spíše jejich aktivity, potvrzují pravdivost zpráv o uložení „čehosi“ poblíž Hory Svaté Kateřiny. Já sám jsem také zachytil zmatenou zprávu jednoho bývalého příslušníka pražského Gestapa, žijícího od května 1945 raději v neutrální zemi, že někde v okolí Svaté Kateřiny má být „něco“ uloženo, s tím, že toto pouze zaslechl v kruzích „bývalých kolegů“. . To bylo ještě předtím než Graem Smith začal hledat štolu na německé straně. Zda šlo o informaci ze stejného zdroje, to nevím.

1. květen 1945, Štěchovice – Emil Klein prý odmítá rozkaz vyhodit do vzduchu pražské mosty a štěchovickou přehradu. Nikde není toto podloženo. Ovšem protože město Praha je ale již od 22. dubna 1945 na základě osobní návštěvy K.H.Franka v Berlíně, a zde podané žádosti, vyhlášena za lazaretní město, to znamená, že Praha neměla být místem vojenských operací. To je prokázáno. Tak proč by dával protichůdný rozkaz po návratu do Prahy? Sám věděl, že české obyvatelstvo bude mít snahu se s ním vypořádat už za to, jak se on a jiní nacisté chovali do této doby. U fámy o vyhození štěchovické přehrady se nedozvíte ani kdo a kdy měl rozkaz vydat. Uskutečněním tohoto „plánu“ by si německá vojska totiž sami zkomplikovaly situaci zatopením odsunových cest, čímž by sami sobě zatopily jedinou cestu na jih, směr na Milín, Strakonice a do americké zóny. Německá vojska nestála o komplikace v průjezdu Prahou ve směru na Plzeň a určitě ani ve směru na Strakonice. Proto vyjednávali ihned po vyhlášení Pražského povstání 5. května 1945 s jeho organizátory o volném průchodu Prahou, jenž jim nebyl umožněn, proto Němci použili násilí a zbraní. Na to upozorňovali při prvním vyjednávání s organizátory povstání... V době Pražského povstání již byly vyklizeny služebny, i archívy SS, Policie, a další důležitá místy již „vyklizena“ od důležitých a kompromitujících materiálů a důležité osoby se již v Praze nenacházely. Emil Klein v těchto dnech odjíždí do americké zóny, kde byl přijat do shromažďovacího tábora.

5. květen 1945, Pražské povstání – vyhlášení Pražského povstání vlastně uzavřelo Němcům jinak volný průchod Prahou ve směru z Benešova na Plzeň a na Strakonice. Ve vztahu ke Štěchovicím se jedná o jednotku SS z Benešova. Ale je potřeba si připomenout si uvědomit, že se jednalo o velmi početné jednotky SS, ustupující z východu přes Prahu na jih. Tyto jednotky neměli potřebu potlačovat povstání, nýbrž potřebovaly Prahou projet, aby se dostali do americké zóny. Již při prvním jednání s vedení povstání požadovala německá strana volný průjezd Prahou. Je nutno toto neustále připomínat k vzhledem k událostem, které se v Praze staly. Situace se vyhrotila a Němci si prostě průjezd Prahou na Strakonice nakonec vynutili vojenskou silou. Nechci kritizovat kdo mohl co udělat, nebo neměl udělat, ale vycházíme z toho, co se stalo. Československé zpravodajské orgány bezprostředně po ústupu Němců z Prahy důkladně prohledávaly všechny prostory nacistické služeben jako Petschkův palác, zámeček Jenerálka, služebny SD, Gestapa. Zjistili pouze, že s typickou německou důkladností byly opuštěny se systémem, takže všechny spisovny byly prázdné a archivní materiály byly zřejmě zničeny nebo ukryty. Přece se však něco podařilo, v koších na papír v budově ministerstva vnitra nalezly útržky některých dokumentů, vnášejících alespoň trochu světla do posledních opatření nacistického okupačního režimu v protektorátu. Našli vlastně pouze instrukce k akci „ARLZ“, která ukončovala působnost německých bezpečnostních úřadů v Čechách. Nic víc… Stále ještě nikdo mimo příslušníky SS nemá v květnu 1945 ani tušení o nějakém uložení beden u Štěchovic. V tuto dobu jsou lidé co poklad ukládali roztroušeni po shromažďovacích táborech okolo Plzně nebo dokonce již v Německu. Jejich disciplína jim nedovoluje mluvit o služebním tajemství III. Říše. Zajímavé je, že akce okolo ukládání tajných dokumentů bylo mimo působnost SD (Říšská bezpečnostní služba), do jejíž působnosti patřily nejen Waffen SS, ale SS Polizei. Velitelem SD pro území protektorátu byl Walther Jakobi. Ten byl ve vězení současně s Frankem, ale nikdo později Jakobiho nespojoval se štěchovickým archivem. Proč?

9. květen 1945 - protektor K. H. Frank je zatčen 9. května 1945 v 10:45 v americké zóně poblíž obce Ejpovice. Na místě kontroly před demarkační linií zůstal i jeho černý Mercedes. Asi 200 metrů směrem od Ejpovic na Rokycany byla silnice uzavřena a příslušníci US ARMY zde „třídili“ německé vojáky do jednotlivých táborů, u hřbitova byl tábor pro normální a za ejpovickou hospodou pro SS vojáky. Frankův Mercedes byl plný jeho osobních věcí, mimo osobních věcí si vezl i služební identifikační čísla POL - 12 a POL 113587, která jsou známa z fotografií, drahé brokovnice a plno různých předmětů, které se rozhodl vzít do americké zóny. Frank byl během několika dní pobytu v americké zóně identifikován a předán českým úřadům. Ještě v roce 1988 jsem měl možnost tyto věci vidět u jednoho člověka v Ejpovicích. Po roce 1989 tyto předměty, které ovšem nebyly nijak označeny aby se prokázala spojitost s K. H. Frankem prodány a zbyly mu jen důtky. Nechtěl jsem ani toto mít ve vlastnictví… Bývalý knihkupec z Lokte nad Ohří, SS – Obergruppenführer a Staatminister Karl Hermann Frank byl popraven 22. května 1946 ve 13:29 oběšením na nádvoří věznice Pankrác v Praze. Nikdy nic k existenci archívu nepřiznal. Možná jako zajímavost mohu napsat, že v roce 1992 jsem poblíž obce Ejpovice našel zakopané zbytky uniforem SD, nespálené zbytky nějakých instrukčních knih, v ohni rozteklé lahve. Ale nejzajímavějším nálezem tam byly slavnostní lžíce na salát a normální lžíce se znaky Polizei. Byly tam i dva darovací prsteny SS, evidenční známka SD, což je naprostá rarita a u ní placka Gestapa. Šlo o člena SS Polizei, který sloužil v Paříži a poté byl přeložen do Prahy a sloužil jako jeden z nejvyšších důstojníků. Okolo místa nálezu byly evidenční známky z velitelství SS a Polizei Prag. Každý ať si sám zjistí z jaké budovy pocházeli tyto věci. Musím se tam vrátit s detektorem RUTUS Proxima, protože tam jistě věci zůstaly, jiné detektory kovů nedisponují dosahem této značky. Několik kilometrů od Ejpovic je další tábor – Bušovice. Zde jsem našel darovací prsten SS důstojníka Dr. Küsselwetera z Dachau. Ten byl ještě začátkem května 1945 někde v koncentračním táboře Dachau, ale zpravodajským důstojníkům US ARMY se ztratil už v Dachau. Protože tento lékař SS byl blízký s SS Dr. Mengelem, není vyloučeno, že byly spolu i na konci války v Hradišťku. Tam byl totiž SS Dr.Mengele několikrát viděn, ale důvody nejsou známy, tudíž jde jen o domněnky, že navštívil Štěchovice v souvislosti s nějakým tajným výzkumem. Generál SS Emil Klein, velitel školy SS ženistů, byl typický německý voják s pevnou vůlí, během vyšetřování zaváděl vyšetřovatele na vedlejší stopy, ale vyšetřovatelé věděli, že toho ví více. Během vyšetřování krádeže dokumentů, kdy byl na místě štoly, zaváděl na vedlejší stopy, vyprávěl o tajných bodech měření jako tajné kameny, prameny a jiné, ale ovšem nic významného neprozradil Nakonec jej vyšetřovali i moskevští „odborníci“ z NKVD. Na cele s ním nějakou dobu pobýval v roli vězně jeden z naší velké dvojice lovců Štěchovického pokladu, sudetský rodák, bývalí Němec, lovecpokladu Helmut Gaensel, nyní zřejmě v roli agenta pracující pro československé tajné služby…

11.květen 1945, Slivice u Milína – poslední oficiální boj II. Světové války. Jinak zde bojovala v malém lesíku zakopaná malá frontová jednotka SS o počtu asi 60 vojáků SS, kteří prošli frontou, kryjící ústup německých vojsk ve směru z Milína na Strakonice před Rudou armádou. Silnice byla plná německé bojové techniky až do Čimelic, Vojáci SS u Slivice vlastně zdržovali postup Rudé armády, aby se jejich krajané dostali do civilizovaného amerického zajetí. De facto tato jednotka SS, zakopaná u Slivice obětovala sama sebe s plným vědomím, že tuto akci nepřežijí, ale jejich krajané odejdou do americké zóny. Nakonec tuto jednotky rozstřílí dělostřelectvo Rudé armády. Ovšem to už většina jejich krajanů a kamarádů ve zbrani byla v americké zóně. Ovšem většina nejdůležitějších osob měla instrukce odcházela ve směru na Plzeň. Tam byla jistota, že se nesetkají s Rusy. Konec války byl poznamenán bojem o dobré pozice ve vládě, na Ministerstvech, ustanovila se Revoluční garda, v pohraničí nazývaná Rabovací garda, Tito lidé, většinou žijící do konce války vedle Němců, neodporující německému vedení v Sudetech, najednou začali zabírat domy po Němcích. S tím, že na v komisích rozhodovali o tom, která rodina půjde do odsunu. O čemž rozhodovaly také nemovitosti do kterých měli zájem stěhovat sebe nebo své příbuzné z vnitrozemí Čech. Většina původního obyvatelstva Sudet odešla s 20 kg majetku na zádech a na jejich místa se dostali lidé, kteří nebyli spokojeni s místy pomocníků na statcích, chudí ševci nebo krejčí. Tito lidé nikdy nenašli vztah v domkům po Němcích, natož ke krajině. Neznali okolí vesnic, takže staré štoly, lesní rokle skrývaly svá tajemství. Přistěhovalci nevěděli ani o zasypaných studnách u „svých“ domů nebo zasypaných sklepech s majetky po původních německých obyvatelích. A sudetští Němci, kteří mohli zůstat ve svých domech, byly většinou bez občanských práv, museli nosit do roku 1947 bílé pásky na rukávu a nesměli být venku po deváté hodině večerní. Toto se nikde nepíše. Ovšem mezi těmito lidmi samozřejmě zůstali i lidé, kteří se měli starat o tajné skrýše a prý měli spojení na poválečnou organizaci Spinnen – česky Pavouk, která prý se starala o tajné skrýše. Opět nepotvrzená informace. Jinak - takový byl osud Sudet.

 13. říjen 1945 - Francouzské velvyslanectví v Praze předalo písemnou cestou 13. října 1945 československým úřadům zajímavou zprávu jako úřední sdělení. V zajateckém táboře ve francouzské zóně pro příslušníky SS v Mylhúzách je prý internován jistý Scharführer SS Günther Achenbach, narozený 27. srpna 1921 v Essen-Borbecku. Tento člověk při výslechu uvedl, že do Waffen SS se přihlásil dobrovolně a v posledních měsících války sloužil jako instruktor ženijní školy v táboře SS Hradišťko pod generálem SS Kleinem. Achenbach jako jediný bývalí příslušník Waffen SS porušil mlčenlivost a sám se přihlásil dobrovolně s tím, že zná místo uložení důležitých dokumentů. Achenbach při výslechu uvedl, že zná místo nedaleko Prahy, kde jsou zakopány velmi důležité diplomatické dokumenty, týkající se III.Říše, uložené v zapečetěných bednách zajištěných náložemi trhavin. Přednosta podatelny československého ministerstva vnitra se na ten spis i při vyšetřování velmi dobře pamatoval. Dopis došel šel na podzim 1945 vnitřní poštou z ministerstva zahraničních věcí. Francouzské velvyslanectví současně sdělovalo vzkaz tehdejšího velitele francouzských ozbrojených sil v Německu generála Koeniga, že je ochoten internovaného esesáka dopravit do Československa, aby bylo možno ověřit pravdivost jeho výpovědi. Ministerstvo zahraničních věcí oprávněně usoudilo, že podobná informace patří především do kompetence ministerstva vnitra, a poslalo ji tehdejšímu zpravodajskému oddělení. V čele této služby stál tehdy generál Bartík, sloužící na tomto oddělení již za předmnichovské republiky. Na německé straně, u Abwehru, byl postrachem německých agentů, pronikajících na naše území před mobilizací v roce 1938. Za 2. světové války působil v obranném zpravodajství v Londýně pod tehdejší exilovou vládou. Po roce 1945 zastával obdobnou funkci na ministerstvu vnitra v Praze. A přece tak závažná informace, kterou Francouzi předali, zůstala na tomto oddělení ležet bez povšimnutí. Bartíkův podřízený dr. Karel Zavadil ji založil, aniž provedl jakékoli opatření. Bylo to rozhodně poněkud neobvyklé, nemluvě o netaktnosti vůči ochotným Francouzům. Žádné konkrétní opatření nenásledovalo ani po pozdější intervenci tehdejšího státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí dr. Vlado Clementise, který se o věc osobně zajímal, protože se o věci se dozvěděl také z francouzské strany. Jediný, kdo se v této záležitosti nevzdával iniciativy, byli Francouzi sami.

18. leden 1946 - Vojenský přidělenec v Praze generál Flippo se opět obrací na československý hlavní štáb, 3 měsíce po předání prvních informací, dne 18. ledna 1946 znovu nabízí spolupráci při vypátrání úkrytu tajných dokumentů. Je samozřejmě zajímavé, že právě generál Flippo měl po únoru 1948 na území Československa vybudovanou jednu z nejlepších špionážních agentur na území Československa.

30. leden 1946 - Generál Flippo po třetí kontaktuje hlavní štáb ministerstva vnitra a předává oficiální dopis, který obsahuje dokonce i výpověď zajatého scharführera SS Achenbacha, i jím nakreslený neumělý plánek místa skrýše, o které esesák věděl. Dopis opět bloudil po referentech hlavního štábu, ovšem nikdo se mu nevěnoval, nikoho nezaujal, ani příslušné oddělení obranného zpravodajství. Dopis byl zaregistrován na ministerstvu pod přejímacím razítkem s datem 30. ledna 1946, byl popsán v okolí hlavičky různými poznámkami úředníků ministerstva komu dopis předávali. Dnes samozřejmě nelze dokázat, zda šlo o záměrné zanedbání, nebo o konkrétní zájem na odkladu řešení tak závažné záležitosti. Dost důstojníků tehdy mělo úzké vztahy na sovětskou nebo západní stranu. Mohla být francouzská informace pokládána za neserióznost, nesmysl či fantastický výmysl? Rozhodně ne. Ale ani na třetí žádost česká strana opět nezareagovala.

7. únor 1946 – protože československá strana ani po třech pokusech neprojevila zájem, francouzská strana ztratila trpělivost s československým Ministerstvem vnitra a kontaktovala americké zpravodajce. Americké tajné služby začínají připravovat akci, která má za cíl ověřit zprávu SS Scharführera Achenbacha a pokud to půjde, tyto dokumenty potají dopravit co nejrychleji do americké zóny. Akci dostala za úkol tajná zpravodajská skupina Alsos, jako speciální jednotka na vyhledávání a zajišťování výsledků německého jaderného výzkumu ve prospěch USA. Štěchovice byly americkými tajnými službami dávány do souvislosti s generálem se jménem Dr. Hans Kammler, což byl člověk odpovídající ve III. Říši za speciální úkoly, včetně atomové bomby. Americké zpravodajské služby prý zachytily zprávy o jeho přítomnosti v Hradišťku. Americký specialista na složité nástražné systémy, člen speciální jednotky určené pro vyhledávání německých pokladů, kapitán Richards dostal 7. února 1946 rozkaz a opustil společně se svými poddůstojníky rotným Taylorem R. Fultonem, seržantem Philipem J. Urquhartem a několika řidiči 7. února 1946 svou posádku ve Frankfurt nad Mohanem. Rozkaz zněl, aby se svou skupinou a potřebnou speciální technikou hlásili u zpravodajského oddělení G – 2 na štábu americké posádky v Norimberku. Richardse tento rozkaz nepřekvapil, v minulých měsících plnil již několikrát složité úkoly, při kterých šlo zpravidla o život, byl i u otevírání dolu u Merkers, kde bylo skryto zlato z Říšské státní banky. Nacističtí pyrotechnici volili opravdu rafinované systémy odpalu, zajišťované zpravidla několika různými systémy. Richards byl talentem, který nechyboval.

8. února 1946, Norimberk – kapitán Richards se seznamuje se svými budoucími spolupracovníky. V Norimberku se kpt. Richards sice hlásil druhý den po obdržení rozkazu na G-2, ale musel čekat na další členy mise. Seržant Urquhart se později prořekl ve směru: „čekalo se na "cizího agenta, který měl s nimi odjet do Československa“, ale když se ani po několika dnech nedostavil, opustili Norimberk bez něho. Zřejmě se jednalo o agenta, jenž byl poněkolikáté viděn obsluhou štěchovické přehrady 9. února 1945 a druhý den telefonicky nahlášen místnímu oddělení SNB Hradišťko. Celé speciální skupině bude velet americký zpravodajský důstojník nadporučík William J. Owen, kterého doprovázel další americký zpravodajský důstojník, fotograf npor. William J. Leeman a novinář Lionel Shapiro. Proč novinář na tajné operaci na území cizího státu? To tehdy nikdo netušil.

9.únor 1946, Norimberk – v poslední den před odjezdem představil Owen Richardsovi a jeho ženistům další tři nové účastníky tajné výpravy, francouzského nadporučíka zpravodajského oddělení Silberbauera a jeho pomocníka seržanta Vitala, přidělené na akci francouzskou stranou. Oba Francouzi tvořili doprovod mladého muže v obnošené nacistické uniformě s odpáranými znaky a výložkami Waffen SS.. Byl to SS Scharführer Achenbach, jenž nastartoval celou akci svou výpovědí.. Nákladní automobily a speciální ženijní vůz skupiny měli na starosti řidiči US ARMY Jenkins, Ecker, Hall a Catusco. 10. únor 1946, Hradišťko – místní oddělení SNB v Hradišťku dostává hlášení ze štěchovické přehrady, které přijímá vrchní strážmistr, že se v okolí hráze pohybuje druhý den podezřelý člověk v civilním oděvu. Personál přehrady ho poprvé spatřil ráno 9. února 1946. Informace skončí na tomto oddělení.Vrchní strážmistr J.H. na stanici v Hradišťku této informaci osobně vyslechl, ovšem nevěnuje ji pozornost a nereaguje na tento telefonát. Takže ani tato nenápadná zpráva se nedostává do hlášení pro nadřízené orgány.

 10.únor 1946, Norimberk – speciální tým Alsos - dvanáct důstojníků, poddůstojníků a vojáků americké armády, dva francouzští vojáci a jejich jeden zajatý esesák vyjíždějí 10. února 1946 časně ráno z Norimberka, jde o kolonu tří nákladních automobilů a jednoho štábního speciálu s označením US ARMY a evidenčními čísly. Vyjíždí na akci do jiného státu. Na hranici ČSR/Německo u Rozvadova se zdrželi jen pár minut, protože doklady měli v naprostém pořádku. Jeli do Československa předat vězně, stejně jako jiné transporty vězňů, vyžádaných československou stranou na spojencích. Takto to stálo v průvodních dokladech a pověření, potvrzených i českou stranou. V Praze byli v deset večer. Již v tuto dobu měli být sledování naší tajnou službou až do hotelu v Praze.

10.únor 1946, Praha, 22:00, hotel Alcron – členové mise se ubytovali v nejlepším pražském hotelu Alcron. Personál je již očekával, ubytování a pokoje zajišťoval osobně tehdejší americký vicekonzul King Guiney. Recepční nezapisoval jména, - vicekonzul z americké ambasády se zaručil, že účet bude včas zaplacen, přihlašovací formality jsou prý zbytečné. Prý se zapisovali jen křestními jmény do hotelové knihy. V tento moment prý československé tajné služby v obavách před prozrazením přestávají sledovat americkou skupinu, o které si myslí, že jede na místa německých podzemních továren. Tam jsou ještě v noci informováni příslušníci o očekávaném příjezdu americké kolony. Jejich přítomnost má být okamžitě nahlášena, s tím, že poté na místo odjedou tajní agenti Ministerstva vnitra.

11. února 1946 – brzy ráno, americká skupina opustila Prahu. Auta jela podél Vltavy ke Štěchovicím. Odbočila na most přes řeku a zamířila k Hradišťku. V tento moment je kolona prý očekávány našimi tajnými službami na pozemní továrně Richard u Litoměřic a dvou dalších místech v Čechách. V Praze se očekává hlášení na které ze tří míst kolona dorazila. Tajné služby je zřejmě nesledovaly z důvodu prozrazení. Kolem desáté hodiny dopoledne ale projela kolona čtyř amerických náklaďáků pod okny stanice SNB v Hradišťku, kde si jich sice všimli čekatelé svobodníci Sboru národní bezpečnosti, František Loskot a Lédl, kteří vyšly ze dveří a sledovaly projíždějící americké automobily, které na vršíčku zabočily k lesu. Přítomnost amerických vozů nahlásili vrchnímu nadstrážmistru J.H. Ovšem jejich velitel stanice tuto informaci nepředal nadřízenému orgánu, stejně jako informaci o člověku na hrázi štěchovické přehrady. Těžké americké nákladní automobily jeden po druhém zmizely po odbočení na lesní cestu. Hlášení Loskota a Lébla hlášení tehdy zůstalo v budově místního oddělení. V prvním americkém terénním voze jel nadporučík Owen se Scharführerem Achenbachem. Esesák vedl kolonu po cestě lesem, až ukázal, že mají zastavit. Vystoupili a dva důstojníci se zajatcem zmizeli podél potůčku v úzké rokli se strmými břehy. Ušli jen několik desítek metrů. Bývalý esesák se rozhlížel na všechny strany, díval se do korun stromů (již při hledání skrýší Wehrwolfu se zjistilo, že orientační značky byly umístěny na kmenech ve výší asi 2 metry). Poté odpočítal kroky a označil vojákům pohybem ruky místo ve stráni. Upozornil je, že zamaskovaný vchod není hluboko, ovšem je zajištěn trhavinami. undefined Richardsovi pyrotechničtí poddůstojníci a řidiči vojenskými rýči opatrně odlupovali zmrzlé drny trávy. Richards zapnul detektor kovů a potvrdil esesákův odhad.adetektory kovů byly již tehdy běžnou výbavou ženistů. Z praxe poznal, že je poblíž nějakým kovovým předmětům, proto Richards neriskoval. Ručně odstranil hlínu a už se jim začíná rýsovat bednění z prken a trámů. Blíží se poledne, a ještě není skončena ani první etapa prací. Po několika hodinách pečlivého odstraňování nástrah vidí do štoly na první bedny. Každá z nich je pečlivě zajištěna náložemi, které jsou napojeny na další nálože a nádrže s olejem do plamenometu. Tento den má narozeniny kapitán US ARMY, elitní specialista tajné skupiny Alsos, kapitán Stephen M. Richards, narozený 11. února 1922 v Georgii USA, bylo mu právě v tento den 24 roků.

11. února 1946, pondělí, služebna SNB Hradišťko – krátce po poledni konečně svobodníci Loskot a Lédl dostávají písemné povolení k obchůzce na základě jejich osobní iniciativy ke kontrole americké kolony. Cestou se dozvědí od lesního dělníka Červenky v lese Dušno, že z dálky viděl, jak američtí vojáci v lesní roklině chodí s nějakým přístrojem a kopou v zemi, Okolo jedné hodiny po poledni stojí u stop ve sněhu po vozidlech v lese. V houštině se rozdělili, s tím, že se sejdou u stoky, ale Loskot pískáním předčasně přivolal Lédla. Při vzájemném hovoru Loskota a Létla se u nich znenadání zastavili dva příslušníci US ARMY, jeden z nich byl důstojník. Ten s nižší hodností zřejmě hlídal prostor. Překvapení příslušníci SNB neuměli anglicky a tak měli problém komunikovat s Američany. Loskot ze sebe konečně vysoukal jakousi výzvu v němčině, ze které důstojník US ARMY porozuměl slovu "legitimation". Sáhl do kapsy a podal příslušníkům SNB potvrzení, ve kterém stálo česky a anglicky, že jmenovaní cizinci mají povolen pobyt na území ČSR v Praze. Kromě amerického vojenského razítka bylo na potvrzeni jasně patrné razítko z Ministerstva národní obrany ČSR, s nečitelným podpisem. Ještě chvíli rozmlouvali s americkým důstojníkem lámanou němčinou, ten jim pak levačkou nabídl cigarety (svobodníci později tvrdili, že pravou rukou zřejmě držel v kapse pistoli). Když mluvili s dělníkem Červenkou o místě kde byli Američani, jeden z Američanů je vyfotografoval. Nakonec příslušníci SNB Američanům zasalutovali a chtěli pokračovat lesem k místu, kam je chtěl dovést Červenka. Strážný jim opět rázně zastoupil cestu. Z jeho posunků pochopili, že dál prostě nemohou. Opodál uviděli mezi stromy dalšího ozbrojeného vojáka. "Jejich počínání se nám nezdálo a měli jsme podezření, že provádějí něco nezákonného," vypovídali oba svobodníci do protokolů sepsaných později na Zemském odboru bezpečnosti v Praze. Vrátili se a zamířili k přehradě, protože až nyní si spojili hlášení z hráze o osobě, potulující se od soboty 9. února 1946 po okolí hráze a americké vojáky v blízkém lese, který je určitě s Američany ve spojení. Po setmění, po osmé hodině, se plížili z druhé strany lesem k místu, kam odpoledne nebyli puštěni. Pozorovali, jak vojáci v roklině osvětlené reflektory nákladních automobilů, namířeným do vybedněného otvoru ve stráni, stále ještě pracují. Teprve o jedenácté hodině v noci roklinka ztichla. Důstojníci odjeli terénním vozem k Hradišťku a několik vojáků usedlo kolem ohýnku a ohřívalo jídlo z konzerv, které odhodili za sebe. Tyto konzervy později slouží jako důkaz, že šlo o americké vojáky. Lédl s Loskotem opatrně opustili nebezpečný prostor a vrátili se na stanici SNB do Hradišťka. Osobní průkaz amerického pyrotechnika kapitána Richardse, který odminoval četné nálože,chránící nacistickou skrýš u Štěchovic

11.únor 1946, pondělí, okolo 22 hodiny, v lese - druhý den americké akce na území Československa, den se chýlí ke konci, v lese se setmělo, proto řidiči museli rozsvítit reflektory čelního vozu, aby viděli na práci. Tento den končí skupina s prací dlouho po desáté hodině večer, poté jich většina odjíždí do Štěchovic. Ovšem okolo jedenácté ale již vyskakují z auta u České koruny ve Štěchovicích, aby se několik hodin prospali v teplém pokoji. U opuštěného vchodu do štoly zatím hlídkují ozbrojení američtí strážní. V údolí na straně leží hromádky odjištěných min a náloží, které Fulton s Urquhartem vynesli ze štoly. Richards mezitím nemůže v České koruně usnout. Tento den má 24 narozeniny, hlavou se mu honí různé myšlenky: Co když ti dva policisté, kteří je dnes v lese kontrolovali, vzbouří své nadřízené, Prahu, celé Čechy. Dále si je vědom, že jsou v časové tísni. Psychicky namáhavá práce ve speciální jednotce Alsos si vybírá svou daň.

12.únor 1946, úterý,08:00 – vrchní strážmistr J.M., velitel stanice SNB v Hradišťku okamžitě po příchodu do kanceláře vyslechne nepodrobné hlášení svobodníků ze včerejší hlídky o podezřelé akci Američanů. Ovšem opět nereagoval a nic nehlásil nadřízeným, proto svobodník Loskot ze své iniciativy, žádá o povolení nahlásit podezřelé chování Američanů alespoň na místní vojenská posádku, kterou tvořila 1. rota 5. ženijního pluku.

 12. února 1946, úterý, 09:15 – armádní nadporučík Kočvara se o hlášení o podezřelosti americké akce ze stanice SNB z Hradišťka dozvěděl až po deváté hodině ráno, protože byl mimo posádku. Zeptal se všech přítomných důstojníků (v pondělí byl mimo posádku), ale nikdo o americké vojenské skupině v blízkosti přehrady nic nevěděl. Za pár minut ho viděli, jak cválá na koni k lesům. Američané samozřejmě ani Kočvaru k rokli nepustili. Důstojník US ARMY mu korektně vysvětlil, že mají jakési tajné poslání, a že se svolením československého ministerstva národní obrany provádějí určité pokusy. Dodal, že za nimi brzo přijede ještě jedna, ovšem početnější mise. Potvrzení o povolení pobytu v Československu, které předložil, bylo nepochybně pravé, ale Košvarovi zde cosi nehrálo. Spatřil mezi stromy hromady trhavin narovnané v lese, talířové miny a další ženijní materiál, který tu nikdy předtím nespatřil. Pojal podezření, že chtějí podminovat hráz. Nadporučík Kočvara se na vojenskou posádku vrátil okolo desáté. Vrchního strážmistra SNB J.M. na stanici Hradišťko informoval o tom, že je chování Američanů opravdu podezřelé a bude jejich přítomnost a činnost v Hradišťku okamžitě hlásit 5. oddělení hlavního štábu. Nadporučík Kočvara se skutečně spojil s ministerstvem národní obrany, konkrétně s 5. oddělení hlavního štábu, který tehdy řídil Bedřich Reicin. O kterém se v tuto dobu ovšem ještě nikdo neví, že Rejcin je agentem sovětského NKVD. Reicinovi popisuje co viděl a žádá jej o zajištění celé akce. Zároveň odeslal vojína Mandlíka, aby skrytě sledoval americké vojáky v lese.

12. února 1946, dopoledne - američtí ženisté dokončili odminování celé štoly a deaktivovali všechny nálože. Věděli, že hrají už jen o čas, kdy přijedou vojáci nebo policisté na kontrolu. Vedle vchodu do štoly leželo 700 kg tritolu, plechovky s 500 litry oleje do plamenometů, různé nálože od minometných stogramovek až po tříkilové krabice TNT, vše poskládali do pěti beden a přidali k nim 29 talířových protitankových min. Kdyby tenhle sklad trhavin vybuchl, nezůstal by z obsahu 32 beden ani jediný list papíru. Tak to původně i bylo zajištěno, než kapitán Richards vše odjistil a nechal vytahat ze štoly ven. Ze všech vojáků pracovní skupiny se lil pot, když úzkým otvorem vlekli ze štoly první bedny. Měly rozměr 100 x 80 x 70 centimetrů a každá prý vážila kolem tří metráků. Automobily k ústí štoly neprojely, příkrý terén a sníh to nedovolovali. Důstojníci se chvíli radili, pak poslali těžký nákladní vůz nad prudký sráz rokliny. Řetězy spoutali první bednu a silné lano navijáku ji vleklo násilím po svahu. Podobným způsobem naložili jednu po druhé. Některá z beden se přece jen poškodila - důstojníci rychle posbírali rozházené papíry. Spisy měly hlavičky nacistických úřadů a razítka Geheim! Geheime Reichssache! (Tajné! Říšské tajemství). Nadporučíku Owenovi svítily oči. Byla to tedy pravda, Scharführer SS Achenbach nelhal . Přece jen se jim podařilo nalézt tu správnou nacistickou skrýš. Celý zbytek zde tahali bedna a nakládali je na auta. Bedny byly naskládané na sobě, ty spodní stáli asi 20 cm ve vodě a byly mokré. Strážní zpozorovali vojína Mandíka a vystřelili po něm, zda šlo o varovný výstřel nebo minuli, to se nikdonuž nedozví. Strážní opravdu pečlivě hlídali okolí. Zde se objevuje podivná informace o tom, že bedny pomáhali nakládat někteří štěchovičtí občané. Ovšem tato informace nedává smysl, aby jedna z nejlepších tajných jednotek US ARMY vzhledem k přísnému utajení celé akce si vzala na výpomoci místní občany a přitom vystřelí na českého vojáka v uniformě, jenž je tajně pozoroval.

12.únor 1946 – okolo sedmé večer, svobodníci na stanici SNB na příjezd orgánů obranného zpravodajství čekali celý den marně. Venku se již začalo stmívat a okolo osmé hodiny večer projely vesnicí k mostu opět nákladní auta. Ovšem ještě než Američané v úterý před devátou večer 12. února 1946 opustili les, Kočvarovi to nedalo. Opět se vypravil do rokliny, to co Kočvara ve světlech svítilen spatřil, mluvilo samo za sebe.

12. únor 1946 - asi v osm hodin večer Američané mají vše naloženo a připravují se na odjezd kolony. Vzhledem k výstřelu jejich strážného na vojáka, který je tajně sledoval, je jasné, že brzy nastane prudký sled událostí. Velitel americké tajné mise tušil, že v nejbližších hodinách musí vypuknout poprask, a proto se snaží být z místa činu co nejdříve.

12.únor 1946, okolo deváté večer - konvoj tří amerických nákladních automobilů a štábního vozu přejel štěchovický most a zahnul doleva. Skupina nadporučíka Owena společně s Francouzi a jejich svěřencem Achenbachem ujížděla plnou rychlostí k jihu. Kapitán Richard jeho poddůstojníci Fulton a Urquharts zatím do sebe ve štěchovickém hotelu U české koruny lili kořalku. Zřejmě slavili včerejší narozeniny jejich velitele Richardse. Opili se všichni tři, co odjeli z lesa do štěchovického hotelu. Před půlnocí se rozhodli k přesunu do hotelu Alcron v Praze

12. únor 1946, 23:30, kapitán Richards a jeho dva pomocníci odjíždějí ze Štěchovic směrem na Prahu do hotelu Alcron. Není vůbec pochopitelné, co je tomu vedlo. Je až podezřelé, že místo na hranici, kam údajně měli podle rozkazu odjet, zamířili na opačnou stranu, ku Praze. Zakotvili opět v hotelu Alcron, tedy v jeho baru. Ovšem zda šlo předem plánovanou akci nebo naprosté diletantství tří členů speciální skupiny, určené k pátrání po stopách atomovém výzkumu III. Říše, to nikdo neví. Ale vzhledem k narozeninám kpt. Richardse je možné i prosté osobní selhání.

13.únor 1946, 00:01 - v jednu hodinu v noci vzbudil nadporučík Kočvara oba svobodníky na stanici SNB, doprovázel jej vojín Mandlík. Vyprávěl jim, že Američané štolu zaminovali, ale většinu trhavin nechali povalovat v terénu – tak si vojáci ženisté vysvětlili otevřenou štolu, velké množství trhavin a tajemné chování spolu s výstřelem na vojína Mandlíka. Loskot se okamžitě rozběhl do bytu velitele, kterému hlásil, co nadporučík Kočvara v lese zjistil. Reakce vrchního byla-neuvěřitelná, opět nereagoval a odložil věc na ráno. Oba příslušníci SNB se zastavili u nadporučíka Kočvary, a urgovali u poručíka Kočvary okamžité spojení s Prahou. Snad přece jen nebude pozdě. Bylo! V Praze nyní zjistili, že nadporučíkovo předchozí hlášení Reicinovi ze 12. února 1946 totiž opět záhadným způsobem nikoho nezaujalo.Jedno pracoviště ministerstva národní obrany předávalo zprávu druhému jako černého Petra. Ovšem věci na Ministerstvu se začaly řešit až v noci ze 12. na 13. února 1946.

13. únor 1946, 03:45, Praha, zemské velitelství SNB - teprve nyní, ve středu 13. února 1946 v 03:45 hodin zavolal dozorčí důstojník hlavního štábu Československé armády pražskému zemskému velitelství SNB. Vojenští zpravodajci se zajímali, co ví o události ve Štěchovicích. Zemské velitelství SNB nevědělo samozřejmě nic. Služba však v pěti minutách vyrozuměla okresního velitele SNB v Jílovém. Rychle se rozběhlo první šetření záhadného případu.

 13. únor 1946, 03:45, Praha, zemské velitelství SNB - teprve nyní, ve středu 13. února 1946 v 03:45 hodin telefonuje dozorčí důstojník hlavního štábu Československé armády na pražské zemské velitelství SNB. Vojenští zpravodajci se zajímali, co ví o události ve Štěchovicích. Zemské velitelství SNB nevědělo samozřejmě nic. Služba však v pěti minutách vyrozuměla okresního velitele SNB v Jílovém. Rychle se rozběhlo první šetření záhadného případu.

 13. února 1946, středa, 05:00 - v pět hodin ráno kapitán SNB Blažek z Jílového vyslýchal na stanici Hradišt'ko svobodníky - čekatele Lédla a Loskota, co vědí o událostech uplynulých osmačtyřiceti hodin. Pak poslal pro jejich velitele, vrchního strážmistra J.M.

"Dále ku vyšetřování jsme oba se svobodníkem Loskotem připuštěni nebyli a protokol sepisoval pan kapitán s vrchním strážmistrem J. M., kde velitel stanice uvedl," ... že jsme velice nezkušení. Na celé věci máme veliký zájem a je naší zásluhou, že případ byl vůbec ohlášen jak veliteli stanice SNB a naší iniciativou též veliteli vojenské posádky."

Toto je (ve zkratce) uvedeno v protokolu výpovědi, sepsaným s oběma příslušníky SNB pražským Zemským odborem bezpečnosti.

V okamžiku, kdy se štěchovická aféra provalila a rozjelo se vyšetřování, byla již skupina Američanů, prchajících se závažným materiálem do Německa, dávno za hranicemi Československa. Nyní (konečně) si spojili českoslovenští zpravodajci kolonu z Německa, hotel Alcron a to, že se kolona neobjevila nikde tam, kde ji očekávali. Podařilo se však zjistit, že v hotelub Alcron jsou stále ještě ubytováni ještě příslušníci US ARMY, protože na parkovišti před hotelem stálo jejich vojenské auto s americkým armádním označením. Ovšem asi již českým zpravodajům opožděně došlo i to, že zprávy československých  agentů z Německa o „neznámé tajné akci na území ČSR“, mají spojitost s Hradišťkem, nikoli s podzemní továrnou Richard.

 13. února 1946, středa ráno - československé bezpečnostní orgány zadržely po pitce vyspávající členy tajné skupiny Alsos, kpt. Richardse a jeho 2 poddůstojníky v hotelu Alcron na Václavském náměstí v Praze. Zatím zřejmě naše orgány netušili, že zatkly členy elitní tajné skupiny Alsos.

 V tuto dobu současně už po silnici z Prahy ke Štěchovicím uhánělo několik vojenských osobních automobilů a dalších vozů. Vyšetřování Bezpečnosti se rozjelo na plné obrátky. Skupina důstojníků OBZ navštívila nadporučíka Kočvaru a další svědky od ženijního praporu. Důstojníci si zvědavě prohlíželi místo, ze kterého byly - jak se až nyní ukázalo – ukradeny zřejmě vysoce důležité dokumenty. Nedalo to práci, dle stop otisků beden v blátě štoly a stopy po tahání do stráně byly jasně viditelné.

 13.únor 1946, odpoledne - s našimi důstojníky OBZ se setkává v Hradišťku i pomocník amerického vojenského přidělence kapitán Johnson, poslal jej tam americký vicekonzul King Guiney, což je „náhodou“ tatáž osoba, která zajišťovala ubytování členů tajné mise v hotelu Alcron. Kapitán Johnson ovšem tvrdí, že akce nebyla organizována americkou stranou a že nejspíše šlo o čin německých obyvatel a organizace Wehrwolf. A prázdné americké konzervy před štolou jsou stejné, jako ty, co dováží UNRA do Československa zcela legálně ve formě potravinové pomoci.

Dle „sladěných“ výpovědí byli Američané zřejmě předem domluveni. Americký velvyslanec Steinhardt povolaný československým ministrem zahraničí Janem Masarikem, také jen krčí rameny. "Nejsem informován, pane ministře. Je mi velmi nemilé, že stín podezření padl na naší armádu.", tolik oficielní zápis.

 13. února 1946, v noci - vojenského přidělence USA podplukovníka Taylora zastihne v nočním podniku Esplande plukovník Kokrda, pověřený stykem se zahraničními misemi. Plukovník Kokrda po únoru 1948 uprchl do zahraničí a patřil k nejnesnášenlivějším emigrantům, takže se ho stranili i jeho bývalí kolegové v emigraci. Taylor tvrdil, že o štěchovické aféře nic neví. Američané se ke tajné akci své zvláštní skupiny Alsos zřejmě nechtějí v žádném případě přiznat. Předpokládají, že její aktéři i se svým důležitým nákladem dávno překročili hranice Československé republiky. Teprve po těchto rozhovorech dostává někdy k ránu  americké velvyslanectví úřední sdělení, že kapitána Richardse a jeho poddůstojníky Fultona a Urquharta zadržela ve středu 13. února 1946 československá Bezpečnost ve věci Hradišťko. U zadržených byl zajištěn rozkaz k výpravě do Československa a nevyvolané filmy, které Američany později usvědčily z organizování a uskutečnění celé akce. Nyní československé tajné služby pochopily, že mají v rukou agenty ze speciální skupiny. Později ještě přijde řeč na tyto nevyvolané filmy.

 15.února 1946, pátek, Praha – vláda ČSR žádá protestní nótou u americkou ambasády, vládu USA o vydání ukradených dokumentů. Ovšem nyní je nečinná americká strana.

 21. února 1946, středa ráno, veškerý tisk v Československu otiskl zprávu o protestní nótě československé vlády vládě USA.

 23. února 1946, pátek, USA – teprve nyní v pátek 23. února, po uveřejnění československé protestní nóty, vydal americký State Departement prohlášení ke štěchovickému případu. V oficielní zprávě se psalo doslova že: "expedice nebyla schválena Československou vládou, která proti akci protestovala". Americký velvyslanec v Praze pan Steinhard jede k ministru zahraničnich věcí Janu Masarikovi do Černínského paláce. Tlumočí nejen politování vlády USA, ale současně oznamuje, že obsah odvezených beden bude vojenskými úřady samozřejmě vrácen. Česká strana naopak slíbila vydání tří zatčených agentů ihned po vrácení dokumentů. Což se samozřejmě nikde v tisku nesmělo objevit. Šlo o tajnou dohodu, která se neměla dostat na veřejnost.

 26.únor 1946, USA, list Pittsburg Press - americký novinář Lionel Shapiro, člen „štěchovické mise“ zveřejnil v tomto listě článek o misi. Proč nyní v tuto dobu?

Na jednom ze zabavených obrázků z nevyvolaném filmu zajištěným československými agenty v hotelu Alcron, stojí tento "novinář" v popředí před francouzským zpravodajcem Silberbauerem a velitelem výpravy Omenem.

V listě The Pittsburgh Press vyšel 26. února 1946 článek, jenž popisoval jak několik příslušníků americké speciální skupiny odvezla z Československa v únoru 1946 přísně tajné nacistické dokumenty, ukryté nacisty na sklonku války poblíž Štěchovické přehrady u Prahy. Popsal zde kolik beden a s jakým obsahem odvezli z Čech. Bohužel i s popisem obsahu beden. Shapirův článek velmi barvitě vylíčil celou americkou akci ve Štěchovicích. Článek vypadal, jako by byl na napsán na vysvětlení akce americké armády pro veřejnost. Ovšem velkého vděku od amerických oficiálních míst se asi nedočkal. V The Pittsburgh Press totiž mimo jiné doslovně uvedl: "Podzemní skladiště v zaminované štole obsahovalo tyto materiály: kompletní fascikly zápisů říšského protektora z let 1940-1945 s podrobnými důkazy o německých okupačních metodách, záznamy K. H. Franka, vysoce tajné denní zprávy gestapa z let 1940-1945, dlouhé seznamy českých kolaborantů, směrnice pro utajení německých výzkumných projektů z archívu gestapáckých funkcionářů včetně archivu Reinharda Heydricha a inventář pokladů uloupených z českých hradů včetně inventáře korunovačních klenotů“. Bylo to záměrné klamání pro českou stranu nebo únik informací?

 Protože bedny s dokumenty měla americká strana k dispozici od 12. února 1946, Shapiro si je samozřejmě mohl v  klidu prolistovat o 15 dní dříve, než první československý úřední orgán, jenž je poprvé viděl dne 27.února 1946. To je 15 dní, kdy dokumenty byly americké straně k dispozice, ale neviděl nikdo z ČSR.

27. února 1946, 11:00 - první oficiální osobě za ČSR je povoleno vidět štěchovické dokumenty. Byl to tehdejší šéf československé restituční mise v Hoechstu poblíž Frankfurtu nad Mohanem, podplukovník v záloze ing. Karel Staller. V archívních dokumentech zpravodajského oddělení hlavního štábu se zachovala i jeho tehdejší zpráva:

"Dne 27. února 1946 v 11 hodin jsem byl vyzván panem vyslancem Palečkem, abych se dostavil do továrny IG Farben ... Byl jsem uveden do tří místností v přízemí, oddělených stěnami, v nichž bylo rozloženo asi 30 beden. Všechny bedny byly násilím otevřeny a obsahovaly spisy v obálkách, tvrdých deskách nebo motouzem převázané stohy spisů. Z nadpisů obálek v bednách a obálek na stolech rozložených bylo zřejmé, že se jedná o materiál neobyčejné důležitosti. Jde pravděpodobně o důvěrný archív Frankův, spisy ústředí gestapa, politickou a soukromou předválečnou korespondenci pana prezidenta Beneše“. Už zde vidíte rozdíl v obsahu beden mezi tím, co popsal "armádní novinář" Shapiro a ing. Staller.

 Zpráva podplukovníka Stallera došla ovšem z německého Frankfurtu zpravodajům do Prahy dříve než bedny s dokumenty. Američtí odborníci z vojenské zpravodajské služby, CIC a ostatních složek americké rozvědky měli k dispozici tajné materiály III. Říše více než dva týdny. Za dva týdny měli mnoho možností manipulace od kopírování až výměnu dokumentů za jiné.

 2.březen 1946, Pražský hrad - na pražské hradní nádvoří dorazila kolona tří těžkých třínápravových nákladních automobilů se znaky americké armády a pár vojenských osobních vozů. Některé z nich byly opatřeny nápisy Military Police. Američtí příslušníci MP POLICE s bílým řemením a bílým pruhem na brigadýrkách hlídali přivezenou zásilku 33 velkých beden, které po kontrole předával rada americké ambasády v Praze, pan Bruins. Štěchovičtí občané, kteří se prý stali náhodnými svědky americké akce u Hradišťka, potvrdili přejímací komisi, že jde o tytéž bedny, které Američané na stráni u Hradišťka nakládali. Opět fiktivní pojem „neznámí štěchovičtí občané“, šlo snad příslušníky SNB hradišťské posádky a vojáky, kteří viděli Američany při akci? Nebo snad mezi nimi byli tajně ti, kdož opravdu bedny viděli v klidu a ve světle? To by museli být bývalý zaměstnanec Černínského paláce Josef Prinz, německý strážný Laube nebo konopišťský kastelán Josef Posel.

Bezprostředně po předání beden s tajným obsahem byl v tichosti předán americké straně kapitán Richards a jeho 2 pomocníci. Ovšem bez nevyvolaného filmu. Jejich úloha a chování, kdy místo rychlého odjezdu do spojenecké zóny odjeli popíjet do Prahy na Václavské náměstí do hotelu Alcron, a přitom jejich armádní označené auto stálo na Václavském náměstí, neladí s chovíním během celé akce. Mohlo jít i o předem připravenou akci? Věděli, že o nich již ví československé tajné služby, které ale neznali účel jejich návštěvy, což zase Richrds nevěděl. Proto se naskýtá i myšlenka že Richards a jeho 2 kolegové prostě věděli, že budou zatčeni a proto se tak chovali. Co když měli sloužit jako návnada pro československé agenty s tím, že americká diplomacie je dostane rychle zpět? I obrázky na filmu mohly být pořízeny dříve a na jiném místě, ale se stejnými osobami i stejnými bedmami. Bednybyly běžné, německé armádní. Tedy mohly být fotografie připraveny pro československé tajné agenty předem. Ovšem toto jsou pouze spekulace.

Skupina složená ze zástupců Kanceláře prezidenta republiky, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, Obranného zpravodajství armády, ve zkratce OBZ, a dalších "odborníků" se po několik týdnů přebírala ve Vladislavském sále na Pražském hradě vrácenou zásilku a pořizovala soupis dokumentů.

 13. duben 1946, Praha Pankrác – soud s K.H.Frankem. Zde K.H.Frank popírá že by zřizoval nějaký štěchovický archiv, o ničem prý neví a na nic si nepamatuje.

 15.duben 1946, Praha – asi v polovině dubna se podařilo ukončit první etapu prošetřování obsahu beden. Závěr je jednoznačný: Američané vrátili prezidentské kanceláři dokumenty úřadu říšského protektora, část archívu prezidenta Beneše a další méně důležité materiály. Seznam spisů, zmiňovaný Shapirem 26.února 1946 v listu Pittsburg Press, ani seznamy českých kolaborantů, o nichž americký reportér také psal, nejsou součástí vrácených beden. Takže na toto přišli během listování od 2. března 1946, to je více jak měsíci práce.

Skončily nejcennější materiály skryty v trezorech americké zpravodajské služby?

Vyznamenání, která příslušníci Owenovy a Richardsovy skupiny později obdrželi, byla nepochybně oficiálním díkem americké rozvědky za tak výjimečnou kořist. Nebo za zdařenou akci, které svedla všechny tajné služby na jinou kolej? Je asi omyl, myslet, si, že sovětské stalinovi tajné služby stály stranou. Vzdyť plukovník Reicin byl agentem NKVD, a měl přístup k vyšetřévání i tajným zprávám.

Některé informace zapsané při výsleších pražských úředníků Polizei SS a SS úřadů dokazují, že část materiálů, které Američané 2. března 1946 v bednách vrátili, byla před koncem války odvezena z Prahy na určité nádraží do Bavorska přesně dle Frankových rozkazů. Nakonec se neshodoval se ani počet beden. Sice je možné, že obsah jedné rozbité bedny museli vrátit do jiných dvou beden, o všem podle výpovědi bývalého zřízence ve Frankově úřadě jich bylo do Hradišťka dopraveno mnohem více – snad prý přes padesát.

 3. květen 1946 - Praha - na Pankráci je popraven SS - Obersturmbannführer Walther Jakobi, vedoucí úřadovny SD v Praze od roku 1939. Opět ani on neprozradil nic o štěchovickém pokladu. Jedna jediná otázka během jeho výslechu se týkala Štěchovic.

 22. květen. 1946 – Praha – na Pankráci je popraven Obergruppenführer a Staatminister Karl Hermann Frank, aniž by prozradil slovo o štěchovickém archivu. Také pouze jedna otázka o Štěchovicích.

 1949 – armádní generál Alexej Čepička nechává uzavřít celou oblast Hradišťko (Štěchovjce) rozkazem o vojenských újezdech (což jsou v podstatě dnešní vojenské prostory)

 1953, Hora Svaté Kateřiny, - československými geology je provedena prohlídka štol Kateřina a Mikuláš po celé jejich délce, provedl geolog Rousek (1953a, b, 1954). Doposud otevřená ústí štol zlikvidovala armáda ČSR, jak dokládá zpráva. Zřejmě tento průzkum ve vylidněné oblasti Sudet nebyl inspirován hledáním Jantarové komnaty. Ovšem je dobré si všimnout, že v roce 1953 byly štoly volně přístupné, až do jejich odstřelení armádou ČR.

 1955, uranové doly Jáchymov - padesátá léta, v uranových dolech pracuje jako horník neodsunutý sudetský Němec Helmut Gaensel, samozřejmě plynně německy mluvící, narozený v roce 1934 v Sudetech. Zde zřejmě nastává zlom v životě sudetského Němce Helmuta Gaensela. V tuto dobu se mohl stát agentem československých tajných služeb s úkolem získávat zajímavé informace od německy mluvících vězňů v uranových dolech Jáchymov. Je jedno jak a proč se pan Gaensel do dolu mezi vězně dostal.

1961 – 62, věznice Valdice – „český vězeň“ Helmut Gaensel se ocitá ve Valtickém vězení, zde se seznamuje s Emilem Kleinem. Helmut Gaensel tráví 2 roky ve vězení vedle Emila Kleina. Ve vězení se od něj dozvěděl že byl vyslýchán i sovětskými „experty“ i pomocí drog. Nikomu nic neřekl, budiž to Emilu Kleinovi připočteno k jeho vojenské cti.

Po propuštění Emila Kleina v roce 1962 do Německa, odchází z Valdic i Helmut Gaensel. Ještě několikrát navštívil Kleina po jeho propuštění v Německu, a poté se stěhuje do Argentiny. Ovšem zda služebně jako československý agent nebo coby emigrant či německý občan, to je jeho tajemstvím dodnes.

 Rok 1962 – generál SS Emil Klein, ve špatné zdravotním ale psychickém stavu, což způsobily sovětské způsoby „vyšetřování,“ které prováděly „sovětští „poradci“ pomocí fyzického týrání a drog. Je předán k výkonu trestu do Německa, aniž by prozradil něco co by vedlo k objasnění štěchovického archivu. Bylo jasné, že psychiku a morálku tohoto člověka nezlomili. Prý byl vyměněn za důležitého tajného českého agenta, zatčeného při špionáži v Německu. Jiní Němci,kteří prokazatelně nesli vinu na smrti mnoha českých občanů, jsou v tuto dobu již na svobodě mnoho let. Proč musel být Emil Klein 17 roků ve vězení? Jednička v oblasti pyrotechniky, Emil Klein, přezdívaný vojáky ve škole „inženýr“ pro jeho odborné chování, umírá v ústraní, v Německu ve věku 72 roků.

1963, Štěchovice – na základě zpráv sovětské tajných agentů z Vídně začíná opět na Hradišťku pátrání pomocí tehdy nejmodernější techniky po dalších skrýších, pátrání nebude mít ale žádný výsledek. Podařilo se snad Rusům vzpomenout si na bývalého strážného SS Laubeho, jenž byl ochoten vypovídat již v roce 1946?

1962 - 68 – Helmut Gaensel - cestuje po Jižní Americe, možná po místech, kde žijí bývalí nacističtí Němci, kteří by mohly znát tajemství okolo českých úkrytů. Ovšem zda služebně jako český agent, nebo jako emigrant, to ví jen on sám. Možná, že má zájem o bývalé nacisty, kteří mají napojení na ukryté poklady v Evropě. Zda jde jeho vlastní zájem nebo zájem StB, není jasné. Zde musím připomenout, že pan Gaensel je velmi inteligentní člověk a na svá léta je ve výborné formě. Setkal jsem se s ním ve Štěchovicích, kde jsem byl za Pepíkem Mužíkem. Oba se k sobě chovali velmi přátelsky a s úsměvy.

 1973 Německo – v Německu umírá ve věku 72 let Emil Klein

 1968 – Helmut Gaensel se vrací v hektickém roce 1968 do Československa a oficielně žádá o povolení k vyzvednutí štěchovického pokladu. Po nástupu moci komunistické strany a tím pádem vlivu moskevských agentů NKVD Helmut Gaensel opět vyklízí pozici a odlétá opět do jižní Ameriky. Ovšem do roku 1989 se nevrací do ČSSR.

1968, léto, Štěchovice – americký Hollywood začíná natáčení amerického filmu Most u Remagenu. Onen most, o který se jedná, je asi 3 – 4 až kilometry vzdušnou čarou vzdálen od prostoru, kde se měli ukrývat další poklady uložené ve štolách. Do restaurací po Hradišťku, ve Štěchovicích chodí popíjet herci, vojáci a všichni, kdo zúčastňují natáčení. Mezi členy štábu a americké výpravy jsou samozřejmě specialisté na pyrotechniku, odborní vojenští poradci, vojáci, obsluhující techniku jako tanky, buldozery, jeřáby a vše co k armádě patří. Je faktem, že když měli zájem o přístup do lesů v okolí Štěchovic již v roce 1945, tak nyní nemuseli ani o nic žádat. A nabízí se myšlenka, proč si „náhodou“ filmaři s vojenským štábem vybrali právě tuto lokalitu. Měli ovšem nyní kdy dostatek příležitosti „zkontrolovat“ i jiné prostory v celém okolí. Copak v Evropě nebyl jiný most, kde by se vojenské scény daly točit v klidu? Proč se američtí vojenští specialisté na armádní pyrotechniku vzhlédli opět v prostoru Štěchovic? Místní obyvatelstvo bylo v dobu natáčení uchváceno natáčením scén, kdy na štěchovické straně mostu vybuchovaly nálože, létala letadla, jezdily tanky. Určitě nikoho by v tuto dobu nenapadlo věnovat pozornost nějakým Američanům co se vozí ve vojenských autech po okolních lesích. Neboť v roce 1968 žili Češi v jiných problémech a naše tajné služby taktéž. Léto 1968, Dubček a nakonec invaze Rusů 21. srpna 1968 zastínily nějaké starosti o bedny v lesích. Takže pokud si tajná jednotka typu Alsos chtěla odvézt cokoli, jistě si to její příslušníci odvezli, neboť v souvislosti s natáčením si mohli v tuto dobu odvézt i tank, pokud by byl někde v Nesvačilech ve stodole. A naši příslušníci SNB jim nakonec zajišťovali i průjezdy těžké techniky přes silnice, Takže možná, že i tleskali a uvolňovali trasu k odjezdu.

Ovšem zájem o Štěchovickou lokalitu pokračuje i po natáčení..

1989 – z údajné emigrace se vrací pan Helmuth Gaensel, možná exzaměstnanec StB, možná, nerad by jsem pana Gaensela urazil. Faktem, je, že pan Gaensel měl možnost přímé komunikace s generálem SS Emilem Kleinem mezi čtyřma očima o dlouhých večerech v českém vězení. Pan Gaensel žil po roce 1962 v Německu, a později i v Argentině. Sám vyprávěl v televizi o tom, kde všude získal údaje k zakopaným pokladům v okolí Štěchovic, ale nikdy o tom, odkud plynou peníze na důlní práce. Ze šera se vynořil i pan Josef Mužík, jenž také začal mluvit o tom, že do několika dní „něco“ vynese na denní světlo. Po několika velmi ostrých slovních přestřelkách se oba spřátelí, pan Gaensel si později dokonce zakoupí ve Štěchovicích hotel Mandát, kde mi dokonce nabídl pořádat s sraz hledačů. Opakuji, je přátelský inteligentní starší pán. Pan Helmuth otevřel dokonce s velkou slávou pár metrů štoly Nikolaus Berge.

1989 – Štěchovice, Omnipol, úředně za komunistů podnik zahraničního obchodu, jinak organizace zastřešující komunistické agenty StB a jejich výjezdy do kapitalistických států. Firma obchodující za komunistů se zbraněmi a municí, žádá jako firma o povolení k průzkumu ve Štěchovicích. Logicky jej dostává, ovšem agenti StB stejně jako na dole Richard jsou opět bez výsledku. Zhruba ve stejnou dobu probíhá komedie okolo podzemní továrny Richard, opět ovšem pod vedení komunistické StB.

 1989, po Sametové revoluci - Po „Sametové revoluci“ kdy jsou odhalováni agenti StB a raději nastrkují za sebe neznámé obličeje, vystupuje z mlhy Čech Josef Mužík a poté se opět na štěchovickou scénu vrací i bezpečnostním složkám známá osoba s československým, německým a prý i argentinským občanstvím, Helmut Gaensel. Vypadá to asi tak, jako kdyby si pan Gaensel si „nerozuměl“ s bývalým StB, se kterým se zřejmě názorově rozešel po dobu jeho pobytu v Jižní Americe. Pan Gaenzel má velmi slušné vystupování oproti panu Mužíkovi, který se nechá rozčílit kdečím. Oba očekávají každým dnem objevení Jantarové komnaty či bedny s archívy.

14. duben 1998 – Hora Svaté Kateřiny – americký sponzor Graem Smith, pátrající po jantarové komnatě, což je v podstatě barokní jantarová výzdoba, kterou nacisté ukradli v Carskem Selu u Petrohradu, pomocí Haelmuta Gaensela otevírá zbořené ústí štoly Mikuláš. Po sporech s radnicí byla činnost v roce 2000 ukončena. Vždy slušně vystupující pan Gaenzel má ovšem již tehdy problémy se starostou obce, panem Pakostou. Detaily nejsou důležité v souvislosti s poklady.

Říjen 2001 – Hora Svaté Kateřiny, skupinou Ekodrill bylo pod vedením Stanislava Klaudyho z Příbrami opět zahájeno zmáhání štoly Mikuláš. Zmáhání znamená obnovu pažení a průchodnodnosti. V organizování a financování se opět angažuje, ale nyní osobně bez prostřednictví pana Gaensela občan spojených států Graem Smith. V dubnu 2002 bylo vyčištěno 230 m chodeb. Poté následovala pauza a v roce 2003 opět firma Ekodrill pokračovala. Proč bez pana Gaensela, to vzbuzuje dohady.

Říjen 2004 – Hora Svaté Kateřiny, štola Johanes – pracovníci firmy Ekodrill otevírají štolu Johannes a vyčistili zával až do 80 metrů od ústí. V tichosti, bez přítomnosti tisku a médií.

Léto 2004 – Hradišťko, pan Gaenzel lokalizoval jedno místo v rokli, kde má být tajná štola. Chystá její otevření. Pan Gaensel má zřejmě seriózní informace, neboť se snaží nevzbuzovat rozruch. Do roku 2010 ovšem neoznamuje výsledek.

16.únor 2008 – Hora Svaté Kateřiny, Deutch – Katharinaberg - německá strana městečka, naproti přes potok tvořící Česko – Německou hranici. Německý občan oznamuje panu Gramu Smithovi a tisku, že disponuje psanou zprávou, válečným záznamem radisty ze 17. dubna 1945 o uložení Jantarové komnaty někde v Deutch – Katharinaberg. Američan Graem Smith si zaplatí měření u OKM, což jevětší výrobce přístojů na průzkum půdy do 25 metrů. Majitelem je můj velmi dobrý přítel Andreas Kraus, otec firmy OKM a hledač pokladů, jenž mimo jiné prý diskrétně hledá válečné poklady i v Česku. Pan Smith sponzoruje výkopovou akci a pan Heine Haustein (majitel místní stavební firmy) ve spolupráci s ním kope jámu v údolí Krušných hor, asi 50 metrů vedle potoka Svídnice a tvrdí, že tam je chodba. Nebyla, opět nic. Štola měla být dle měření dokonce kolmo pod potokem, to znamená směrem pod současnou hranicí k české straně. Viděl jsem výsledky měření. Ve firmě OKM, vyrábějící detektory kovů a půdní radary Ovšem v údolí nešlo kopat do hloubky pod úroveň spodní vody a hladinu potoka. Spíše to vše vypadá jako zastírací akce, kdy se novináři tlačí okolo díry, ale po okolí nenápadně hledají správné „cíle“ možná jiní lidé. Problém ovšem mají tito lidé v tom, že sice mají možná informace od bývalých nacistů z Argentiny, o tom co a kde ukládali. Ovšem naprosto jim chybí přesné informace o tom, co a kdy z kterých skrýší zmizelo. Němci měli za války již systém zasíťování terénu, něco jako GPS, ovšem tento systém měl záměrně posunutou síť oproti standardnímu měření. Prý tento systém používá dodnes Bundeswehr, ovšem na přísně registrovaných zařízeních.

 

....................................................................................

Hledači válečných pokladů, ať hledají s detektory kovů nebo mají půdní radar, to mají těžké. Mají neustále někoho v patách, pokud tedy nepatří mezi ty hledače, co sledují jiné hledače. Jiné tajné služby jako Mosad, CIA a KGB s nimi nekomunikují, jen je z dálky pozorují a také jistě hledají zajímavé dokumenty i sami. A naše současné bezpečnostní složky tiše sledují, a tolerují vykopanou munici, rezavé zbraně a podobné protizákonné nálezy, jejichž obrázky můžeme denně vidět na „různých webech“.. Střelbyschopnost zbraně ze zákona určuje pouze a jen Úřad pro zbraně a střelivo, nikoli nějaký mrcasník z internetu. U munice taktéž. Nálezy středověkých mincí? To je to samé…

2010 – do této doby se zatím ve výcvikovém prostoru SS generála Kleina prokazatelně našly jen ony tajemné bedny, odvezené americkou stranou, ovšem jejich obsah mohl být jiný, než dostal náš stát zpět. Dále se v prostoru našly ztracené německé bajonety, náboje apod. Některé věci jako syntetická skála, různé tajemné součásti, prý z raket, snad nemají ani odborný posudek. Amatérští mrcasníci lezou do dutin, riskují život a fotí se tam. S velkou slávou píší články s fotkami na internet, kudy se do kterého bezvýznamného sklepa leze, třeba v Holýšově. Několik hledačů již skončilo se životem v momentu kdy se rozhodly vykopat válečnou municí, nebo si s ní hrát v garáži. Ovšem "reklama" vykopané munice na webech ale láká další zájemce o tuto ruskou ruletu.

A Štěchovice? Detektory kovů nalezených pár bajonetů, z uniforem utržených knoflíků nebo patron jsou zatím logicky prokazatelné důkazy o přítomnosti vojáků, ovšem nikoli o přítomnosti dalších tajemných pokladů v okolí Štěchovic. Sám jsem pro Pepíka Mužíka i měřil, nebo jsem byl i u měření, které jsme pro něj prováděli. Ovšem nemám oprávnění se k tomu vyjadřovat, neboť to byly zakázky, které si pan Mužík objednal a řídil, takže výsledky jsou jeho majetkem. Pravdou je, že tento prostor je zřejmě dodnes pod důslednou kontrolou tajných služeb, což nevylučuje, že pravé poklady může ještě tento prostor vydat, někdy…

Skutečná pravda o štěchovické aféře nikdy nebyla do všech podrobností objasněna. A nebude. Proto můžeme brát jako informace pouze to, co uniklo v chaotických letech 1948, 1968 nebo 1989, kdy československé tajné služby měly plno jiných starostí sami se sebou a proto jim informace unikly. Spousta zpravodajských důstojníků s návazností na spojenecké tajné služby emigrovala po únoru 1948 nebo po okupaci Československa ze srpna 1968. Listopad 1989, uklízení archívů a pozdější kopírování „tajných zpráv“ způsobilo to, že již vlastně nejsou tajné, i když nesou razítka „Přísně tajné“. Mnoho fízlů z StB se nám infiltrovalo do řad hledačů, ovšem musím zde připomenout, že i v Stb byli normální lidé i pitomci, jako všude. Ovšem hledat „voňavé“ poklady začali jak bývalý agenti StB, tak agenti nástupní organizace, a také velké množství hobby hledačů, kteří si ani neuvědomují nebezpečí svých „tajných akcí“, které dokumentují a zveřejňují na internetu. Tam ovšem končí jejich anonymita s prvním příspěvkem fotky, nebo článkem. Ale dokonce se tam najdou i seznamy jmen i s přezdívkami, možná pro usnadnění práce pro státní orgány...

Vše nalezené je ze zákona nutno nahlásit a odevzdat. Jak je možné, že jsou beztrestně zveřejňovány nálezy mincí, zbraní, granátů, bronzu a zlata, aniž by byl přiložen dokument potvrzující předání či oznámení? Jak je možné, že se o to nezajímá Policie ČR?

Nakonec pár otázek pro čtenáře:

Je možné, že Američané vyměnili obsah beden?

Je možné, že v bednách nebylo vlastně ani nic důležitého a proto do beden pro účely předání vložili sami Američané, aby alespoň málo významnými doklady aby zdůvodnili unfér akci?

Je možné, že ve spodních bednách, které byly asi 20 cm ve vodě bylo zlato, kterému to nevadí a které se nevrátilo?

Je možné aby ve spodních vlhkých dřevěných bednách byly suché a vlhkem nepoškozené doklady?

Je možné, že při natáčení Remagenu v roce 1968 zmizely jiné bedny s archivy?

Je možné, že někdo stojí o to, aby se nezveřejnil seznam agentů Gestapa?

Je možné, že byli popraveni důležití lidé, kteří věděli své, aniž byli spojování s pokladem?

Je možné, že americká strana nevěřila československé rozvědce plné moskevských agentů?

Je možné, že pan Helmut Gaensel byl agentem a byl služebně v zahraničí?

Je možné, že Němci z bývalé III. Říše mají pod kontrolou hledání seznamů?

Je možné, že chaty hledačů detektorářů nejsou pod kontrolou Policie ČR?

Je možné aby se někdo vyfotil vedle kontroverzního nálezu munice a fotku dal na web?

Je možné zjistit dle IP adresy pisatele anonymního příspěvku či obrázku na webech?

Je možné, že se v ČR zveřejňují nezákonné nálezy s detektory kovů?

Je možné, že jsou ještě důležité poklady dokumentů na našem území?